A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

RESTAURACE NA KONCI NEKONEČNA

Můj malý nerýmovaný výbuch zklamání, stačí se vypsat a hned je mi malinko lépe,

A.Č.D.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bledá pleť křídou malovaná.

Bledá pleť z vápence praská jako kůra litosféry.

Bledá pleť se škvaří v žáru tvých pohledů a rozerve se na kry.

Prýští ven magma krvavých lázní.

Sopky plné jedovatých výparů.

Před očima rudé zatmění, co nastane jen jednou za život, když před nosem ti frnkne Halleyova kometa.

Vztek dusí mě, krev bublá.

Sfouknu tu nebeskou krásku do černé díry.

Tam nebude sama se všemi těmi užíravými běsy.

Chci ti ublížit a utopit tě v té krvi, protože to je to, co ty děláš mně.

Magma bublá a taví železné srdce.

Snad nebylo ze železa, nějaké lehké slitiny.

Na povrchu vědomí chladne a tvrdne v krustu výčitek.

Jako veliké ohromné lidské créme brulée.

Napovím ti. Použij tu dezertní lžičku vpravo.

Klepni do té krusty, neboj se, sněz tu trosku lidského bytí zaživa.

Žádné výčitky, já bych tě snědla taky.

Škvaří se jí vlasy, voní po chloru.

Chudáci pohřebáci, nevděčná to práce.

Čichat vůni škvařeného masa a předstírat, že nepláčí protože jim je jen zle od žaludku.

Jsi nechutný, použij alespoň ubrousek, když láva ti stéká od úst.

K bílému masu se pije víno bílé.

A co, když je tohle zevnitř černé.

Zčernalé zlobou a povrchností.

Delikátní to komplikace pro šéfkuchaře, že?

Tak jistě, někde rostou černé hrozny.

Někde ve tmě a smrti.

Z nich bude perfektní marináda.

Tak na zdraví!

Gratuluji, zavři udivená ústa, nepotřebujeme ti vidět do krku.

Je tam mé oko a znepokojivě hledí ven jako žába z tůně.

Rychle ho spláchni tou asfaltovou hnilobou.

Lokni si rtuti a uhas apetit.

Honem sněz ten dezert, než sní tebe.

Bledé ruce v posmrtné křeči stále dobře škrtí.

Uvnitř napěchovány nádivkou z Mléčné dráhy.

Ach, intolerance na laktózu?

Je mi líto, tak umřeš.

Staneš se snídaní červů zítřka.

Dnes už restaurace Času zavírá.

Na dnešním menu není místo.

Zavři už svá ústa, když umíráš.

Alespoň teď nemluv.

Proboha alespoň teď.

Už nemůžu to vystát.

Snad vstanu z mrtvých jen abych tě zabila.

Znovu a znovu budu umírat na bílém táce.

Pod mikroskopickými pohledy preparátorů.

Ve snaze zjistit příčinu smrti.

Vážně záhada zdá se, že srdce jen tak zastavilo rozhořčením.

Co k sakru ale napsat do pitevní zprávy.

Omlouvám se za ty komplikace, že láva mě nesežehla doslovně.

Omlouvám se, že je ve mně tolik nenávisti.

Omlouvám se, že ji nezvládnu pořád držet v sobě.

Omlouvám, se že občas prostě sopky vybuchnou.

Je mi líto, že toho musíte být svědky.

Je mi to líto, ale i vy za to můžete.

Je mi líto, že teď obviňuju nevinné.

Je mi líto, ale vážně tu někdo nevinný ještě zbyl?

Je mi líto tohle všechno.

Je mi líto, už zavíráme.

Nevidíte? Na dveřích podniku s temnými skly je cedule zavřeno.

Odejděte prosím.

Snídaně podáváme od sedmi.

Přijďte, bude specialita.

Přijďte ochutnat, jak chutná něco cítit.

Přijďte, protože vy jste tak lhostejní, že to neznáte.

Neznáte to, co mi klíčí v srdci.

Co rve ho na kusy jako baobaby malou planetku.

Neznáte nic než jen supí hostiny.

A hloupé výkřiky tmy.

Světla reflektorů.

Neonové nápisy.

Hvízdání proti větru.

Mračna z kečupu.

Úsměvy do zrcadel.

Nepochopené detektivky.

Vraždy z afektu.

Blikající žářivky.

Extáze smrti.

Bolest z radosti.

Krátící se knoty svíček.

Špinavé nádobí.

Tsunami.

Sopečné výbuchy

Přírodní katastrofy.

A ty lidské.

Znáte i tu jednou malou restauraci na konci nekonečna.

Každý den jiný jídelníček.

Lahve slz.

Prostírání z lidských skalpů.

Krásné kostěné příbory.

Otvíráme ráno v sedm.

Mé oko místo kukátka ve dveřích vás zří.

Zdraví vás má ústa z předložky u prahu.

Mává vám má paže místo klepadla.

Slyší vás mé uchu v telefonu.

Přijďte.

A očistěte si prosím obuv!