A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

MRTVÁ ŘEKA

Když tma se drápe přes obzor,

kruh mámení ptá se tě na názor.  

Tehdy tančí v obilí lesní žínky.

A okno paměti zatemní malé stínky.

V lesích šeptá dech a zpívá tlukot srdce.

Bublají klouby, kosti mrtvých v řece.

U toku podsvětí sedí ta baletka světlušek.

Přání své svěřuje roji zlata mušek.

Šeptá tam tajemně s úsměvem v očích.

O pohledech v té řece, o úsměvech umrlčích.

Poslední živá duše v tom háji světa běhu.

Poslední kůže, co dotkla se kdy sněhu.

V půlnočním opojení svěří se potutelně.

V půlnočním zasněním září v hloubky prozřetelně.

Koupe si nohy své v černotě běžna.

Krásná a spanilá pochopení kněžna.

Vypráví muškám svým, co slyší v duši.

Že ďáblu se zaprodala stěží tuší.

Básní o hnijící mrtvole, jež ve vodě ji zaujala.

O chvilce pomíjivé, kdy doufat se jala.

Zapadlé, vodnaté, zkalené zraky.

Trhliny na hrudi, na tváři taky.

A vlasy ve vlnách, jak mořské řasy.

Ve tvářích vepsaný zbytek té krásy.

               

Vody té temnoty plny těl hniloby.

Ohyzdné úšklebky skrývané zloby

Bujela bažina závanem smrti.

Vepsána byla slepá zbožnost do modré pleti.

Bylo však jiné to promodralé tělo.

Jako by snad z té řeky povstat chtělo.

Jako by si trochu přálo nenechat se unášet.

Jako by rozkazy proudu počalo nesnášet.

Smála se radostí, že ho uviděla

Že jednou v hvězdnotě to štěstí měla.

Že prvně ve svém bytí mrtvole v oči se zadívala.

A teď není již nic, co by jim zazlívala.

Co by vyčetla tělům vláčeným kolem.

Co by vyčetla puchu kráčícímu s bolem.