A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

PAPÍROVÁ LÁSKA

Dnes trochu ukáplo do sklenice

a na balkoně zažehly se svíce.

Vzduch voněl mátou, růžemi a levandulí.

Vzpomínka útočí na srdce, tam nejvíce to bolí.

Léta okamžiků utopená v realitě,

že vidět smím tě jen vybledle a ne sytě.

Barvy mi došly v polovině díla.

Hlavně mi ale došla síla.

Po paměti jen vzpomínám si

na tvé oči, rty, úsměvy, uplakané řasy.

Snažím se tě vtisknout do papíru.

Nalézt v čase kouzelnou škvíru.

Protáhnout se jí do toho okamžiku

a vyslovit opět slova nekonečných díků.

Že tvá hlava na rameni mi spočinula.

Víc dostat nechci, ani bych neprosila.

Jen vrátit se tam do noci

a oživit divokost podobnou nemoci.

Papíru svěřovat pocity.

A vytrvat, dokud tu nejsi na něm ty.

Barva schne za zvuků gramofonu

a já tě slyším v každém z tónů.

Pak chovám se jako bázlivá bázeň.

Pod prsty odteklo sebeovládání, kázeň.

Líbám tvé rty z papíru.

K mým namalovány na míru.

Hladím tvé vlasy z akvarelu,

odevzdám se fiktivní mysli, tělu.

Patřím ti, byť jsi jen na papíře.

Má posedlost vzpouzí se tvé víře.

Víčka vyplakaná z tuše.

Pošimrám je dechem, vidím ti do duše.

Do duše jen té papírové.

Tvé reálné pocity jsou navždy nové.

Sním až věřím, že jsi jen sen,

že zabije tě slunný den.

Voníš temperou a ředidlem.

Já plazím se k tobě barvami za světlem.

Jen tady v mém pokoji a jen papírová náklonnost,

protože papír toho snese dost.

Snese hodně slov a hodně čar.

Snese můj žal i mou euforii.

Fiktivnost je při bolesti dar.

Lépe je mi, když v iluzi žiji.

Když mám tě tu alespoň jako obrázek.

Když vzdala jsem se houfu otázek.

Jen pro tvé štěstí nechci nikdy víc.

Jen proto vdechnu to ředidlo do plic.

A ještě skleničku než vyjdu do tmy.

Tam pravda se snad ani říkat nesmí.

O půlnoci tančím v poli kukuřice.

V dálce ještě vidím hořet ty svíce.

I když je svět pod černým stínem

vidím teď barvy zcela jasně.

I opojena tak trochu vínem

rozeznám to krásně.

Kukuřice žlutá, a pole zelené

nebe modré dávno nezbylo.

Z palety barvy jsou už sbalené

a víčko krabičky akvarelů je ukrylo.

V dřevěné krabičce je mnoho odstínů,

třeba ta červeň vlčích máků.

Pro rty ji na štětec lehce dostanu

obloha plná nočních ptáků.

Maluji jako o život, už moc mi nezbývá.

Čím méně srdce tepe, tobě tepla přibývá.

Já maluji abych tě neztratila.

Abych si připomněla, že jsem vážně žila.

Pro krásu tvé duše bych si prsty sedřela.

Do vyčerpání přestat nechtěla.

Skicuji, kreslím, maluji, kousky tebe lepím dohromady.

Jsi v každém mém díle, jsi přímo tady.

Vedeš mou ruku, vedeš mou fantazii.

Jen díky tobě ještě žiji.

Před spaním líbnu tě na papírovou tvář.

Pak uhasím lampy zář.

Jdu spát i ty jdi spát.

Teď zapomnění nemusíš se bát.

Zarámuji si tě a pověsím na zeď.

I když zemřeš pro ostatní, pro mě tu budeš pohleď!