A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KRÁLOVSTVÍ PIVONĚK A JEDŮ

Zabij!

„Zabij to!" řveš.

Řveš mi v hlavě: „Zabij!"

Křičíš už moc nahlas, a tak to udělám.

Vrazím první nůž do bílé hrudi již tak dlouho známé tváře.

Mé tváře.

A krev mi teče po dlaních lhostejnosti.

Vrazím druhou ránu do ošlehaného smíchu.

Mého smíchu.

A trochu se směju té zoufalé kapce na mém rtu.

Vrazím ti smrtelný polibek hluboko do srdce.

Mého srdce.

Pomalu a téměř něžně.

S bolestným pláčem a šílenstvím v očích.

Je to jako bych zabíjela sebe.

Nejen jako.

Je to tak.

S vámi ztrácím i kousek sebe

Zabíjím, je to správné.

Je to špatné. Ale to nejméně špatné, co lze udělat.

A pak se zvednu abych nemusela hledět do vašich tváří.

Abych necítila to vnitřní krvácení.

Ty panické tlukoty srdcí.

Omluvím se, že je mi zle a odejdu.

A říkám pravdu.

Bloumám deštěm.

Pláču černé slzy.

Nikdo to nepozná.

Prší.

A vlnitý plech je tak krásný, protože je rezavý.

Květiny zlomené v pase smutkem.

Jemně orosené pivoňkové princezny.

Nedozrálé zelené klasy budoucího chleba tančící s větrem.

Opojná vůně ozonu a terpentýnu ve větru.

Šílený smích.

Skáču přes kaluže.

Tak dlouho než nedojdu k té, co je moc velká.

Nejde přeskočit, a tak se ušpiním.

Po oblečení mi kapilárami šplhá chlad.

Konečky prstů brní prazvláštní extází.

V dálce duní vlak a obloha jde na pohřeb.

Do sluchátek pustím si bouřku.

Brodím se kaluží až voda se mi přehrne přes hlavu.

Jdu dál.

Dál a topím se.

Piju špinavou vodu zčeřenou koly aut.

Odcházím od vás.

Tři nože hodila jsem do kanálu.

Stopy zameteny.

A říkám si, je to tak lepší.

Pro tebe.

Pro ně.

Pro všechny.

Říkám to, když se dusím.

Když v noci sedím na střeše.

Když bezcílně tancuji s růží.

Když déšť mi smývá z dlaně nápis: Nejsi v říši divů.

Černou karcinogenní fixou.

Odlivy inteligence.

Mlčenlivé genetické puzzle.

Zbytečné otázky eugeniky.

Mozaiky vědomého nevědomí.

„Zabijte vrahy," říkám, nůž schovaný pod tričkem.

Trochu mě bodá pod žebra.

Nevadí.

Odcházím za pivoňkovým královstvím.

Za tancem zvonků.

Za duší mateřídoušek.

Za kopretinovou vlečkou.

Za tulipánovými přípitky.

Za pomněnkovým žalem.

Za nevinností sněženek.

Za sluncem.

Za sluncem uschlých slunečnic.

Odcházím a šeptám: „Zabij."

Šeptám to, i když jsem to už udělala.

Protože vím.

Vím, že jakmile usnu, v náměsíčnosti odvalím z hrobů kameny.

Zkřehlými prsty vyhrabu vás z hlíny plné brouků a vdechnu vám svůj dech.

Vyrvu si z těla srdce a dám ho vám.

A sama si lehnu do hebké uplakané trávy.

Přikryju se přikrývkou z hlíny a budu čekat na jaro.

Na dobu, kdy mé uši zachytí zlatou nit skřivánka.

Pak z dutiny hrudníku vyklíčí nové kvítky.

Poderou se na zem.

Ven z temna za hřejivým pohlazením.

Rozkvetu v kytici opojně jedovatého kvítí.

Pod bílým kamenem zdánlivě neškodná poupátka rulíku zlomocného.

Přičichni k nim, srdce moje!

Dopřej nadzemským rtům hořkou chuť reálnosti.

Lehni si pod modrou chrámovou kupoli.

Hleď k snivým dálavám, tam pod rulíkem.

Tam v království jedů.

Tam, kde přicházejí bouře.

Tam, kde bouře odcházejí.

A zanechávají za sebou jen sežehlou zemi.

Jen mrtvá pivoňková království.

Jen růžolící zdecimovaná těla.

Bledé mrtvoly zadupané v blátě.

Poslední plátky nezištných úsměvů.

I ty umřely.

Utopily se v kaluži a tiše u toho šeptaly.

Šeptaly.

A ve větru zítřků šeptají stále.

Jedna bouře smáčela zase bosé nohy špatných básníků.

Básníků, co šeptali o pivoňkách

---------------------------------------------------------------------------------

Letní bouřky chodí dnes po kraji. A já s nimi.

A.Č.D.