A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

LAMPA

Čas přikouzlil ti zas pár let,

tak netvař se, že zhroutil se svět.

Vždyť všechny ty tvé malé vrásky,

rozkvetly hlavně z lásky.

Jako dar dostat ruku z hlíny,

klíčí z ní poupě rozrazilu.

A řeší všechny tvé splíny,

vkresleny v jednu nahou vílu.

V expresu do hvězdné stanice pod jabloní,

tvé větvoví se k zemi skloní.

A klaní se slunci, nebi, rose.

Klaní se záda, nohy bosé.

Nosem se dotýká prašné cesty,

dým vlaku ještě v dáli pláče.

Oblohou svíjí se jako závoj od nevěsty,

ten  podivín, co kolem skáče.

A dokud srdce buší, stále mé plíce dýchají,

zastavit nezvládnu ústa v tom, co se zkusit chystají.

A věřím ve zlaté slunečnice.

A malé chyby vesmíru, jako skotačící tanečnice.

Objetí hřeje mě víc než by mělo.

A ta slova až moc mě těší.

Můj tep je jako těžké dělo.

A o žebra mi orgán buší.

O rok zas starší sklíčená časem.

Stojí tu potmě i se svým třasem.

Stojí tu tiše a sfoukne plamínky.

Do koše hodí povadlé vzpomínky.

Do koše, na skládku kupí mrtvá těla,

A hledí k Venuši za sklem noci.

Hledí déle něž by chtěla.

Vysvobodit se není v její moci.

Malé kotouče,

svítí z tvé louče.

V koutě spí spánkem spáč.

A  pláče tichý pláč.

Na polštáři s vlčími máky

tíží mě další letokruh mé kůže.

Pozorují oči mé modro-zlaté ptáky.

Pomíjivou krásu jedné růže.

I vysál mi čas zase moje přání.

Ulehnout tiše a dopřát si zdání.

Že léta jdou jako karavana.

A že naděje není planá.

Že je to víc než obraz fata morgány,

ta krásná oáza s tůní.

Že na kusy trhají mě ty vrány,

co na trůnu si trůní.

Že ve světle lampy úsměv klíčí.

Že k nebi výš se tyčí.

Tělo i mysl, co času se báli.

A teď spolu pod lampu stáli.

Ruku v ruce, v mysli odhodlání,

v kuželu světla prudce.

V té mysli zhmotní se přání.

A v těle zabuší srdce.

Nebude už tu pro tebe oteklých očí.

I beze mě, bez tebe svět dál se točí.

A dál a dál až do černé díry.

Až tam zhyne i oblak mojí víry.

------------------------------------------------------

Dnes nemám slov na kecy pod čarou.

A. Č. D.