A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

SOUDNÝ DEN

Kdyby tohle byl poslední den,
pustila bych všechny pocity z klece ven
a snad bych se přestala bát,
snad mohla bych před svým odrazem stát.

Kdyby tohle bylo poslední probuzení,
bylo by mi fuk, co je a není snění
a asi bych se usmála, jen pro potěchu,
kreslila bych srdce do par svého dechu.

Kdybych naposledy vstala z postele,
zastlala bych pod peřinu falešné přátele
a těšilo by mě hýbat prsty na nohou,
pozdravila bych se s mladou oblohou.

Kdyby tohle byl můj poslední východ slunce,
přála bych si plést z duhového kvítí věnce
a všechny ty barvy, všechny ty ranní zvuky,
milovala bych, poslala bych pryč strach, dunivé hluky.

Kdyby tohle byla má poslední snídaně,
jedla bych palačinky ve vaně
a pak bych tancovala v županu,
k tetování bych nepoužila jen henu.

Kdybych vám měla naposledy říct něco víc,
bylo by toho tolik, že bych neřekla nic,
přes to vše vás mám tak moc ráda,
ale nebrali byste to vážně, jsem příliš mladá.

Kdybych vás naposledy tiskla v náručí,
musela bych mít někoho kdo se zaručí,
že nebude kvůli mně žádný hloupý pláč,
protože k čemu jsou slzy, nač?

Kdybych se naposledy oblékala,
chovala bych se jako malá
a zahalila bych se do barev a bláznivých tvarů,
přiznala bych, život je jedním z dobrých darů.

Kdybych naposledy procházela domem,
v zahradě bych se loučila s pokáceným stromem,
všude bych viděla svou minulost,
co čas ohlodal jako pes na kost.

Kdybych naposledy šla naší ulicí,
natrhala bych si z cizích zahrad kytici
a přeskočila praskliny v chodníku,
na stole dopis plný omluv a díků.

Kdybych naposledy procházela kolem školy,
vyhnala bych ze skříňky staré moly
a snad by zbylo jen to krásné,
však je to vše směšné, ty blázne!

Kdybych naposledy mohla sednout do vlaku,
nezatáhla bych záchranou páku,
chtěla bych jet do Cremy, tam někam na sever,
vím, že to je správný směr.

Kdybych naposledy sledovala rozmazaný svět,
vykřičela bych do vzduchu pár upřímných vět
a svlažila bych nohy v oceánu,
odplavil by veškerou marnou snahu.

Kdybych naposledy ležela pod sluncem,
řekla bych mu: tak si mě vem,
sežehni mě polední paprsku,
jen ať mě vítr pohřbí do písku.

Kdybych se naposledy vracela zpátky,
nešla bych zadními vrátky,
hlavu vztyčenou a byla bych sama sebou,
pryč by byly noci, co mě tak zebou.

Kdybych tě naposledy potkala,
snad bych se bála, asi bych i plakala,
ale řekla bych ti pravdu o mě a tobě
dřív než budeme všichni v hrobě.

Kdyby tohle byla poslední noc této země,
černota by působila méně temně
a hvězdy by zářily o to více,
tvá tvář krásná jako svit Měsíce.

Kdyby poslední půlnoc kráčela jako požehnání,
stít všem hlavy na počkání,
já bych měla jen pro tebe oči,
tak to bude, dokud se Země točí.

Kdyby tohle všechno bylo vážně naposled,
lidem by snad roztál v srdci ten led
a asi bychom byli ostatním otevření,
ještě ale nepřišel čas, dnes soudný den není.

...................................................................
Chvíli jsem byla mimo, ale jsem zpět a snad budu zase pravidelně nepravidelně psát. Tahle věc vznikla před týdnem, ale objevuje se tu (konečně) až teď. Děkuji svým několika věrným čtenářům za přízeň.
- J.