Věřila jsem, že jsem člověk,
Z atomů tělo a z vesmíru duše,
teď ta slova promlouvají hluše,
asi mi je sebral věk.
Kdysi jsem věřila v nehmotné ve mě.
A všechno dávalo nějaký smysl.
Zbyly mi jen pochyby zda je vůbec Země.
A zda existuje nějaká mysl.
Po smrti by zemřela jen moje schránka,
zbytek by pozdravil nekonečnost,
žila by ve mě malá věčnost,
však za tím vším už zavřela se branka.
Mám pocit, že po smrti nic není,
jsem totiž jen ta trocha kostí a svalů,
nečekám že můj odchod něco změní,
nechápu proč dusím se v žalu.
Pár nervových vzruchů z mozku,
asi je pošetilé nazývat se bytostí,
nejsem než pár buněk shluklých do kostí,
tak kdy jsem ze sebe udělala trosku?
Všechno mi připadá tak zbytečné,
tak marnivé, tak neexistující,
snažím se cítit přítomně a vděčně,
jsem v mřížích mých vlastních klecí.
Každý velký básník píše o duši,
o velkých tématech, jako je láska,
ano, jsou to slova hezká,
mám však pocit, že mně už nesluší.
Žiju totiž v mlze ve skleněném pokoji.
Možná, jen možná, nejsem vůbec,
možná jsem z těch, co životem jen proplují.
Možná jsem se životem kupec.
Tak tu teď sedím na vápencové skále,
lidé mi říkají, že jsem odvážná,
skutečnost je, že jsem jen vlažná,
že necítím strach z toho, co by bylo dále.
Všechno je jen klam,
denní sen a hrůzný hřmot,
svět je jen nějaký hologram,
jen předehra k ničemu, pár not.
-A.Č.D.
........................................................................
Takové to je...
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
PuisiChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
