A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

JEHO JMÉNO JE LÁSKA

Pohled dolů skrze mraky,
pocit náhlého odevzdání.
Pod námi jsme nechali ptáky,
snad je to vše jen zdání.

Ta mořská modř, ta bílá oblaka,
snad jsem si vysnila tuhle zemi,
slunce je žlutý květ do klopy saka,
možná proto tak zvláštně je mi.

Protože často chci vyšplhat po žebříku,
odejít pryč a nevrátit se sem.
A nyní nevím, zda je ta rudá polem vlčích máků
a zda opravdu nemiluji tuhle zem.

Protože, když na to přijde, jsem tu ráda,
když na to přijde nechci to tu zanechat
a často člověk o něco žádá,
ale nechci v kostech věčný chlad.

Ne dokud mi srdce teple tepe,
přestože svět jeví se tak často ošklivý.
Snad buší srdce právě pro tebe
a v náručí hřeje i pes prašivý.

A já ho chci hladit po srsti,
chci s ním uléhat do postele,
chci věřit ještě ve štěstí
a že jsem schopná žít ve vlastním těle.

Někde mezi nebem a zemí v kruhu,
bílá krajka kolem nás,
všichni jsme zapřažení v pluhu
a nevidíme přes ten jas.

Chci toho psa vedle sebe,
pravda, možná zapáchá,
avšak je věrný, půjde do pekla i nebe,
a že jeden za život hříchů napáchá.

Kráčíme spolu mračny, přes horké uhlíky
je to zvíře plné hluchoty a slepoty.
Tak co vlastně rakve skrývají pod víky?
A kolik člověk unese samoty?

Ten pes má kožich zacuchaný,
a voní mokře a vlhce.
To zvíře nikdy nestřídá své pány
a když políbí tě, nechutná to sladce.

Zakousne se svými žlutými zuby,
oči mu svítí za soumraku,
má tolik ran kterými se chlubí
lidé mnohokrát vystřelili z praku.

Prošel mnohými boji.
Rány stále otevřené a krvácející.
Proto se všeho tak bojí,
mělce dýchá, má jen jednu plíci.

Toulavé kroky, půlnoční chodníky,
a najít ho můžeš všude.
Loudá se tichými bary i lesíky,
a když zavyješ, hned tu bude.

Daroval, co mohl, zbylo, co zbylo.
Jako les po požáru.
Není nikdo, kdo by řekl, jaké to bylo.
Jak vypadal, než ponořil se do pekelného varu.

Občas zabořím tvář do jeho kůže.
Brečím a směju se, dokud nepřijde spánek.
A ptám se stále, co člověk zmůže?
Když je pro mě jako slunce, tma, vduch, voda a jarní vánek.

To zvíře je vyhublé, vidím jeho žebra.
Je jako nápor krásných bolestí.
Smrtící jako mor, plíží se jak lepra
a stejně si ho všichni zveme do srdce i kostí.

Přes vydloublé oko černá páska.
Prosím ho, aby při mě stál,
jeho jméno je LÁSKA
a je tu i pro toho, kdo vše vzdal.

-J.

Jsem zpět.
Psáno v letadle, vysoko nad mraky. Než jsem se opět popálila o slunce, ale tak to už chodí. Stejně chceme vidět tu záři zblízka.