Když slunce ráno rozeznívá,
sedí tu pod lipami na lavičce.
V mysli má tajemství nanejvýš snová.
Naděje plápolá podobna tak svíčce.
Blíží se autobus, v zatáčce svítá.
Je zřejmé, navždy v tom lítá.
Ač vlasy už prořídly věky,
sedí a čeká na březích stoky.
Za jeho mládí bublala tu řeka
a svět byl tak velký pro člověka.
Smrštil se zkrabatil tak jako kůže
ve tváři jednoho smutného sešlého muže.
Odkládal odvahu, odložil život.
Léta vídal svou múzu přes čirá skla.
Molo se hroutí, ztrouchnivěl pilot.
Ztrácí se i ta tvář, teď více mdlá.
Však v těch očích je obrazem veškeré krásy.
Je symbol života a to ho děsí.
Tehdy se zdráhal, tak moc se bál.
A vítr májový život z něj sál.
Jednou již nebyla za okny sama.
Na koleni houpe dítko dáma.
A on stále sedí pod lipami na lavičce.
Naděje dohasíná podobna tak svíčce.
Svět zesinal a řeka vyschla.
Prázdné je provždy u okna místo.
Snad kdyby jemu raději srdce své vtiskla.
Snad, kdyby, možná, nic není jisto.
Lepší je pozdě nežli později.
Lepší je zpívat nežli mlčet.
Ač rozhodnutí lehká se nezdají.
Nemusel by před kamenem bílým klečet.
Kdyby je kdyby.
Kdyby není nic.
Každý má právo na své chyby.
Žádné nespáchat není víc.
Sedí tu navždy na lavičce.
Naděje vyhasla podobna tak svíčce.
Navždy zůstává duch nedosažitelný.
Navždy pro něj stejná a nic netuše i on pro ni stejný.
-A.Č.D.
- Pro něj. Pro toho muže z lavičky.
ČTEŠ
A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.
ŞiirChtěla bych se zde s Vámi podělit o pár svých básnický počinů a pokusů. Ještě je nikdo jiný nečetl, tak nebuďte prosím moc přísní. Dobrá rada, konstruktivní kritika a komentáře mě moc potěší. Chtěla bych sem psát, jak básničky veršované, tak i neve...
