A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

PO SMRTI PROSÍM O ZKAPALNĚNÍ

Můžu si prosím ještě něco přát?

Poslední přání jen, než v očistci se budu kát.

Po smrti prosím o zkapalnění.

Vlijte mě do moře, co bouřlivě pění.

Extrahujte mou duši a uschovejte ji v lahvičce od jedu.

Myšlenky rozlétly se chytit je nesvedu.

Vyplňte jimi praskliny v atmosféře.

Zažeňte bodavou bolest v pravé hemisféře.

Hlavně více jaderných elektráren.

Modlím se pro více mračen, amen!

Bezmračné oblohy bloudí skrz mé dlaně.

Když ve skrytu zklamání dívám se na ně.

Sedávám v koutech blázinců a upíjím vám hořkou kávu.

Dívám se ti přes chvějící se rameno, když věnuješ se právu.

Jsem myšlenka lehká počty částic, nelehká však svým bytím.

Ohlašuji se vždy o půlnocích pronikavým vytím.

Stojím vedle tebe, když nervozitou chvěje se ti hlas.

Jsem ta, co z hodinek krade již dávno ukradený čas.

Jsem ta, co prolétává zakouřenými bary a způsobuje záchvaty smíchu.

Jsem ta, co v noci chodí bosa, aby si protáhla svou míchu.

Schovávám se v květinách sněženek bílých.

Jsem noční můrou věčně tichých.

Sedávám v koutech své duše s nosem v knize.

A pak blábolím své vize.

S obdivem shlížím na ty, co jazyk a hlas dokáží užít k mluvení.

Bloumám po galeriích a na rande mě zve jen umění.

Jsem ta co, bezděčně překračuje osobní zóny a rozčílí se, když někdo vkročí do její.

Jsem touhle myšlenkou, co pomíjí.

V prázdnotě skládám částice prachu do barevné mozaiky vědomí.

Libuje se v osamělém soukromí.

Jsem ta, co lidem se sluchátky klepe na ruce.

Jsem zbožím prošlým těsně po záruce.

Jsem ta, co věnuje deset korun neznámé Slovence jen protože poprosí.

Snad proto, že dnes se „prosím" a laskavost příliš nenosí.

Jsem prázdnou sklenicí, co v chladu se orosila.

Jsem jí nebo spíše jsem byla.

Byla myšlenka lehká počty částic, nelehká však svým bytím.

Dnes se již vašimi myšlenkami sytím.

Poslední přání jsem měla, než v očistci se budu kát.

To, než jsem se zapomněla bát.

Po smrti prosila jsem o zkapalnění.

Vlijte mě do moře, co bouřlivě pění.

Extrahujte mou duši a uschovejte ji v lahvičce od jedu.

Myšlenky rozlétly se chytit je nesvedu.

Vyplňte jimi praskliny v atmosféře.

Pak za mnou tiše jen zavřete dveře.

A promažte je už hrozně skřípají!

Já poslouchala ten kvil vždy v 0:00 potají.

Chyťte ten kvil a uchovejte ho v krabičce od sušenek.

Není-li místo ukryjte ho i do dětských plenek.

Pak utkejte z něj hudbu pro gramofonové desky bez gramofonu.

Do rakve mě prosím oblečte do těchto nepatrných tónů.

Pusťte to naplno ať prasknou nám ušní bubínky.

Ať to pocítí i ty ztracené vzpomínky.

Chyťte tu temnotu a jako klihem zalepte praskliny v mé lebce.

Pak třikrát zaťukejte na černý eben lehce.

Až v době ledové zase zkondenzuji v tělo.

Řeknu vám, co už se dávno mělo.

Řeknu: „Po smrti prosím o zkapalnění!"

„Vlijte mě do duší, co bouřlivě pění!"

----------------------------------------------------

Mám za sebou poněkud hektický týden, proto jsem toho napsala méně. Moc děkuju za všechny hlasy o nové sledovatele. Vždy mě to velmi potěší. Celý příští týden budu zase mimo svět moderních technologií, takže pěkně po staru budu psát na papír a až se vrátím domů přepíšu to snad i sem.