A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

O PTAČÍCH LIDECH A LIDSKÝCH RŮŽÍCH

Lidé jsou hejna stěhovavých ptáků.
Převlečou peří, vymění šat.
Přijdou s maskou a v saku
snaží se všechny, i sebe, obelhat.

Snaží se zapadnou do svého hejna,
však jejich srdce zůstanou stejná.
Jen co vylétli ze svého hnízda,
tvrdí, že zhasla jim šťastná hvězda.

Nebe nám svítí neustále,
ve dne hvězdami, co nevidíme.
I pro slepce jsou tu dále,
jen to málokdo víme.

Dámy v pestrobarevném peří,
úsměv domalován na obličeji,
v důvěrném šepotu se svěří
a pro dnešní večer zubatě se smějí.

A muži vážní, celí v černé,
po boku trofeje, úžasné manželky,
co jsou jim z povinnosti věrné,
očima hledí kamsi do dálky.

Připadají si kulturně, společensky.
Přemýšlím, co znamená být "lidský".
Znamená to přesně tuhle chvíli,
klopýtat, došli-li ti síly.

Najít v sobě to místo.
Místo kam chodí bolest spát.
A když nenajdeš zázračné "to",
prostě přepnout na automat.

Mluvit o kariéře, práci
O špatném platu a šatech,
o navlas stejných dětech,
a tak se tam tak potácí.

Do očí vplétáme si přetvářku.
Trochu cukru sypeme pod jazyk.
Rty bolí nás od nářků.
Ve sladkosti lichotek dusíme vzlyk.

Jak krásná jsou ta hejna.
Táhnou dál po obloze.
Jedna husa jako druhá stejná.
V tom hejnu žije se jim blaze.

Tiše poslouchají písně.
Tváří se, že všemu rozumí.
Že nejsou v obětí tísně,
že neválí se na zemi.

Ve tmě by mohli najít slzy.
Je pro ně pozdě, nebo brzy.
Prázdně mluví a mluví,
ze slov mezi sebe stěny staví.

Krákají jako ty vrány.
Nevidím tu vznešené dámy a pány.
Vidím lidská sarančata, kobylky.
Vrhají se vpřed, urvat něco z té chvilky.

Trhají, ničí a pak odcházejí.
Víc a víc toho tají.
Co je na tom lhát, když život je lež.
Jen zkus tomu utéct, běž!

Leť ptáčku, ještě jsi malý.
Ještě se neděsíš pádů.
Kolik ti toho na křídla dali?
Jakou ti vyčetli vadu?

Jsi tu jen ty, má růže.
Zprvu jsi mi přišla chladná.
Bez trnů, co růže zmůže?
Odtažitě vznešená, křehce ladná.

Okvětní lístky potrhané.
Ó neplač, to se stane,
když protančíš dny i noci.
Když stále věříš, že vlaštovky se vrací.

Snad tě to příliš nebolí.
Zlomila jsem tě v pase.
Kolik dnů ti mé prsty uzmuly?
Kolik trnů jsi mi nechala v mase?

To abych tě mohla mít blíž.
Rozumíš, chápeš již?
Zabila jsem tě abys mohla žít.
Jít tam, kam já sním jít.

Má růže, růže z nádraží,
snad tě má slova neuráží.
Trhám ti jimi tvé plátky.
Z plesový šatů jsou jen cáry látky.

Pošlu je po mracích,
poplují po moři,
pošlu je po ptácích,
vtisknu je do tváří.

Oblohu zase brázdí hejna.
Každý letec nese tvé trny.
Růže, jsi lidštější než ti muži, ženy.
Seschlá růže, již vím, co je být věrná.

-A.Č.D.

Pro tebe, má Růže.