A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ZHASNI

Ráno zahleděné do dálav snů.

Procitání štiplavě ostrých dnů.

Jako skákání pozpátku po jedné noze.

Jako nos zabořený do měkké trávy tvých vlasů, tak uboze.

Jako příliš ostré zářivky, co vypálí ti oči.

Jako ubohost bezmocných zdí plísně, kde každý si močí.

Když ztrácím tě, sne, vždy nad ránem.

Když maso z těla mi rveš svým něžným spárem.

Ty mlčící múzo žijící jen mezi stránkami všednosti.

Ty slovníku skrytých něžností.

Jsi jen můj vysněný přelud.

Jsi dešťovka – plný sud.

Plná larev hnilobných úsměvů.

Plná bolestných záchvěvů.

Jsi můj ideál, co nikdy nenajdu.

Jsi bažina, kvůli které z cesty sejdu.

Vždy oblažíš mě tím zvláštním rozhořčením.

Když překročím hranici mezi realitou a sněním.

Vlny ve sklenici minerálky.

V mysli tak jasno, v srdci zmatky.

Snídaně mlčenlivá.

Nechci vám říkat slova lživá.

Jak se mám? Zle mi je.

Každou chvílí se ve mně něco rozbije.

Měla jsem mnoho a teď je to pryč jako ta pára nad konvicí.

Jsi pryč můj motýle, tančící nad luční kyticí.

Na chléb si namaž rudou marmeládu.

Ano, ty jahody sklízeli ve tvém vlastním sadu.

Prostřeno dnes modrou kostkou.

Však podívej se na sebe, jsi troskou.

Lodí, co najela na útes.

Rty, co voní jako vřes.

Jako tvé jméno nocí vyryté do dřeva postele.

Jako chór slepých pěvců v kostele.

V omšelém šálku květiny začínají vadnout.

Nechám svou těžkou hlavu do bujónu života padnout.

Místo vody pily jen černou kávu.

Usrkávám ji a jdu čelit davu.

Jdu se snem na rtech a výdechem opojení.

Jdu do světa, kde nikdo není.

Všem padlým vojákům zapomenutých denních válek na zlatém táce dám svou hlavu.

A vyslovím nahlas šeptem, co je tak dlouhou dobu tabu.

Miluji sen, neskutečnou realitu, pošetilý klam, co existuje pod zavřenými víčky.

Sen s růžovými líčky.

Mrtvá sedmikráska méně než ty, krás měla.

A před chvílí se i ona v agónii chvěla.

Zesinaly plátky magnoliové kůže.

Rty jako ta supermarketová růže.

Vlasy tančící klásky obilí.

Jako studánkové oči, co hledí na víly.

Trny jako bodláčí.

Co chceš víc, copak ti to nestačí?

Odlesky modré chrpy ve tvých zracích.

Lehká jako pírko tančím po oblacích.

Co chci víc? Mám všechnu krásu světa jen, když spím.

Tak snad se již nikdy nevzbudím.

Co chceme my všichni tady víc?

Možná jen zaplnit to prázdné velké nic.

Jen uvít z lučního kvítí věnec naděje.

A dostat ujištění, že nic tak zlého se neděje.

Že to kvítí dopluje na mořskou hladinu solí.

Že nové zlaté vlásky vyraší z polí.

Že vlčí máky jsou víc než památky krve a boje.

A že v tvém srdci budu tvoje.

Ve tvém papírovém srdci, co tluče tepem básní.

Co probouzí se k životu, když se má mysl dlouho zasní.

Čekám až vtančíš po špičkách otevřeným oknem a klopýtneme.

Čekám a pak spolu přes ty stránky spadneme.

Čekám na letní noci.

Čekám na další zoufání bez pomoci.

Čekám až se mé oči zase dlouze zasní.

Tak ať je to brzy, prosím zhasni!