A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

ODJAKŽIVA

Ráda? To jsem tě měla odjakživa.
Už budu rozbitá, dokud budu živá.
A kdy z toho bylo více?
To se v hrudním koši rozhoupala olovnice.

A přesto nevím, kdy jsem nahoře a dole.
Srdce není jen na pumpování krve?
Jaké v téhle hře máme role?
Jak bez scénáře, zvládnout to napoprvé?

A pak mi došlo, že na to budu jen já sama.
Jenže život není jenom veselohra, smích.
Není ani pompézním shakespearovské drama.
Má v sobě něco z každého z nich.

Pod omítkou najdeš trosky starých chrámů.
Takhle já hledám sebe samu.
A asi jsem se už litovala příliš.
Ptám se, čím ty tu bolest tišíš?

A každý úsměv mě bodal.
V uších mi mollově hrál.
A oči pálily tak často.
Zešedl celý můj svět, chci to přesto.

A pak jsem viděla skrz filmová plátna,
tolik smutku, tolik zoufalství,
snahu, která nebyla nic platná,
když život vyhasne, co dál, kdo to ví?

Jaké je to asi milovat mrtvé?
Jen vzpomínky, a duchy.
Vzduch byl horečnatý, k zalknutí suchý
a mám strach, že srdce mi to vyrve.

Slzy mi smyly mou přetvářku.
Tvář strhanou od nářků.
A došlo mi jaké to mám štěstí,
že nám život, že mám k boji pěsti.

A že teď prostě je zbytečné se rvát.
Pro mě, pro tebe počkám si až půjdeš k oltáři.
Lepší bude dívat se a jen stát,
doufám, že v sobě mám sílu, mít úsměv na tváři.

Bolí to a mám radost,
že kolem tvého příběhu smím jít,
je to něco i když ne dost,
je to tak málo, dá se s tím žít.

Dá se s tím snad nějak žít,
když občas dáš mi své úsměvy,
Asi sobecky chci jich víc mít,
těžko čekat, že se svět pro mě zastaví.

A když jsem pak vstala ráno z postele,
ještě jsem cítila tvé polibky na čele.
A asi jsem našla konečně trochu míru,
vstala jsem s pokorou, odložila víru.

S tím že nikdy nebudu mít víc,
s tím že to takhle stačí.
Atomy tvých výdechů plují do mých plic,
jsem a budu na to sama a mám tě ještě radši.

- A.Č.D.

Jen můj výlev srdce na papír, tolik jsem toho teď pochopila.