A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

KOLEJE

Láska je jako známka poštovní.

Známka na březích smáčených povodní.

Vroubkované okraje nahoru k nebi a zpět k děsům.

Osamocená pošta vydána lesům.

Schránka do ciziny dlouho nevybraná.

Nevěrnice do víru tance vdaná.

Ve flamenku rejdivých múz.

V pláči zoufalých hrůz.

Věštění z mozaiky čajových sedlin.

Šaty ušité z výstřižků novin.

Hlavně z inzerátové sekce.

Dýchni na skla svých růžových brýlí lehce.

Na prsou novinovým písmem prázdnota.

Tvá ústa zaskočí němota.

Dnes v noci, když sny tě pohltily.

V záři zatuchlých nádraží ti došly síly.

Tiskla jsem tě v obětí, polštář propocený.

Zůstaneš v mém snu – závoj uvězněný.

Jako temná neznámá strana Měsíce.

Jako modrý baldachýn, co chytl od svíce.

Teplý dech na rameni, v očích pach smrti.

A ten svíravý cit v srdci, tak prazvláštně je ti.

Když sedíš v kabince, nohy u brady.

Když přetáčíš filmovou pásku do míst nehody.

Plesové šaty urousané od slz a zápachu z hrdla.

Tančíš v šatech s vínovou vlečkou do mdla.

Hypnotizuješ kapky vody z kohoutku.

Skrytá v té kabince, čteš si na stěnách vyrytou pohádku.

Nechceš mě už znát, a tak procitám do nového bezvědomí.

V nádražní hale míjí mě ti lidé samí.

Vidím tě v černém stát přes koleje.

Slyším tvůj hlas, jak smuteční elegie pěje.

Komu to jedeš hodit na hrob hrstku hlíny?

Pro koho ve zmrzlých prstech bílé květiny?

Utíkám přes koleje k tobě.

Až pak dojde mi, že ty květiny jsou vlastně pro mě.