A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

STŘÍPEK

V rozbřesku utíkám zlatými loukami.
Než dech mi dojde a pak stále dál.
Horizont ještě je posypán hvězdami
a příroda je majestátný, tichý sál.

Jen cvrčci hrají v květech pantoflíčků.
Jen ptáci nebeský jsou chór.
Po duši hladí zeleň listí v místech, kde jindy řádí mor.
Duhové paprsky šimrají na očním víčku.

Utíkám travinami k dálce,
ač krev mi buší ve spáncích.
A nasávám vzduch, co voní tak sladce
tak jako polibky v červáncích.

Vtančím po špičkách do březového háje.
Stromy chvějí se citem jako na prvního máje.
Nebe křižují ty něžné paprsky,
však smích stále v hrdle dusí stesky.

Naději hledám ve městech ze skal.
Jako na dlani leží nekonečné lesy
V nich skrývají se strachy, co mnohé děsí.
A každý smrtelník by se jich bál.

Na okraji propasti kamínky se drolí.
Každým svým dechem si člověk volí.
A proto zírám tam za skály,
kde vše se do mraků halí.

Chvilku je ve mně zcela klid
a myšlenky mlčí.
Daleko od lidí by se dalo krásně žít.
Jenže šeptá tu se mnou jen to smrčí.

Pěšinky vysypané prachem stříbrným z Měsíce.
Spočinu mžik v kamenném salónku.
Dnes nohy už ušly světa dálku,
nestačí dechem již ani plíce.

V uších hučí, hlava se točí,
když pohlédnu do lesní tůně.
Však odhodlání ještě stačí
na to jít dál, i když tělo stůně.

Na hladině tančí zlata plátky
a bílá oblaka z andělských úst.
Musím jen jít, ne, není čas se vydat zpátky.
Štěstí pomalu počíná růst.

Kráčím nyní přesně po hranici.
Napravo minulost, nalevo budoucnost.
V tom potoce veslují duše na pramici,
ty, co zbloudily a uřkla je zlost.

Zlaté kapradí skrývá víly.
Vznáší se ve světle mezi smrky.
A k cíli zbývá jen vydržet chvíli.
Jít po hlase tam, kde vřískají straky.

Všechno se houpe a zem se chvěje,
když skolí mě do trávy vyčerpání.
Pochyby tvrdí, že vše zlé se děje.
Jenže každý ví, že štěstí není lehce k mání.

Les houstne, větve drápou kůži.
Temno je v houštinách i mechu.
V kořenech bludných uvízlo pár vzdechů.
Trny váhání ostré jsou jako ty růží.

A když je mi tma hned za patami
a chce se mi klopýtání vzdát,
zjistím, že nejsme nikdy sami.
Tajně mi šeptáš, jen musíš vytrvat.

Náhle je noc hustá jako mokřady.
Zaleskne se modř mezi stromy.
Den a noc se v blescích zlomí.
Každý se cítí opět mladý.

V zemi je bazén vyhloubený.
Nebeským blankytem natřený.
Voda však dávno již je pryč.
To šlépěje zanechal tu chtíč.

Od dávna lidé sem chodí.
Své obavy, strachy topí v nádrži.
Protože lidé se zbavit chtějí toho, co jim vadí.
Jenže ani tohle vězení hrůzy dlouho nezdrží.

Jen pár odpadků a vzpomínek
odhodil kdosi do trávy.
Leží tu snad i můj obdiv a vděk
i useknuté iluzí hlavy.

Dolů slezu po žebříku.
Je červený a rezavý.
Zde na dně se kroky zastaví,
konečně pronesu slova díků.

Se srdcem na dlani,
úmysly čisté již musím mít.
Zamířit tam, kde cítím něco hnít.
Právě tam vše začalo na počátku dní.

V zámotku pavučin.
V nich svíjí se můj strach, pochován věky.
Stal se tu v těch časech zločin.
Zde vyschly všechny řeky.

Zabořím prsty do těla strachu.
V něm najdu první barevný střípek.
Ve slunci leskne se co leknínů kvítek,
přec špinavý je od prachu.

Ten první úlomek pro mozaiku.
Pro mozaiku mého života.
Jen pro něj přežiji tuhle válku.
Jen pro něj projdu lán světa.

Pro střípek lásky
přejdu přes žhavé oblázky.
Pro střípek štěstí
prosekám trnité klestí.

Pro střípek víry
přelezu úvaly, rokliny, díry.
Pro střípek drobné naděje
překonám mrazivé závěje.

Protože život je velkou mozaikou ze střípků.
Složit ho musíš z blyštivých dílků.
Sbírám je do duše, mám odhodlání.
Než posbírám jich dost, nebudu mít stání.

Skrývají se všude.
Často je nikdo nečeká.
Nevím, jak dlouhá k nim cesta bude.
Jen tuším, že ještě daleká.

........................................................................
Právě výletím po Českém Švýcarsku, a proto datluji jen do mobilu. Omlouvám se tedy za překlepy.
V lese jsem vážně našla takový starý modrý bazén a určitě se podobný skrývá na mnoha místech. Jen musíte mít odvahu ho najít.

Tohle dílko věnuji hlavně jednomu mému střípku do mozaiky.♥