A JAKO KAŽDÝ SMUTNÝ ČLOVĚK JSEM BÁSNÍK.

MOTÝLI CIGARET

Barevné útržky šílenství, co tancují ve stínech po zdech.

Tvůj stříbrný motýlí dech.

Stíny se prodlužují s úbytkem zeleného vína.

Střepy řežou nás do prsou, čí je to jen vina?

A pod vlivem můžete lépe předstírat štěstí.

Jeho existence je tu, nejen mystickou zvěstí.

V závojích chladu je vše krásné.

Zvláště pohledy hluboké, prázdné.

Od úst do úst, od srdce k srdci.

Ve stínech pohovek číhají šakali, vlci.

Obdiv k hvězdám a ležím na dlaždicích.

Svůj osud hledám ve dnech, ve sklenicích.

Ve vaně, ve vlhku do deky se přivinu.

A v útěše věčnosti spočinu.

A vím, že na mě nezáleží.

Že zde jen troska vesmíru leží.

Každý den znovu vstanu i s hlavou na střepy.

A mnohem víc se toho ještě vytrpí.

Co dál, pořád ležíš mi v srdci, i když už více duše tuší.

Těžko si před tím zacpat uši.

Nejsi to, co potřebuji a já to nejsem pro tebe.

V konečcích prstů chlad zazebe.

Kouř v plicích mě štípe.

Vy umíte to ještě lépe.

Když z hrdla ti uteče stříbrná nit.

Ten pavouk- čas- upletl zákeřnou síť.

Ve výdechu ti tancují noční můry.

Mentolem na jazyku zahnat chmury.

A pak sedět tu na pohovce a dívat se na svět.

A přát si vrátit se zase zpět.

Ale nechci zapomenout ani úder mé víry.

Proderu se pro tebe skrz černé díry.

Za zdí plísně,

zbavujeme se tísně.

Rychle a účinně

vznesu se k nadpoloviční většině.

Pro měsíc, po mléčnou dráhu.

Ty stojíš na mém prahu.

Proč si se mnou, když tě vše vyhání?

Nechci už tě vidět ve zdání.

A každý den proplakat pro maličkosti

Jenže už toho bylo všeho dosti.

To říct si můžu, ale znovu mě to pokoří.

S tebou jsem zkrátka jako na moři.

Když bouře se zažehná, přijde vlnobití.

Jsem navždy chycená do tvých sítí.

Ráno už světlo přišlo, ještě jsme nešli spát.

Vím, že ptačí zpěv se bude smát.

Vytrhneš z těl stříbrné nitky.

Spleteš je do hromady do jedné výtky.

Vysvlečena do chladu ležím v propletenci těl.

Dech náš si předáváme za zvuků války děl.

Tisknou se k sobě na gauči neznámá přání

Chci vyhnat to vše, ať už opustí mě doufání.

Omšelé květiny a další horký doušek.

A vojáci znovu poražení chopí se svých pušek.

Bojují za své vidiny a zápal plic zchladí v bazénu ledu.

Jenže já nechci bojovat, však prohrát též nedovedu.

Leží na podlaze jako hvězda padlá.

Já vedle, rostlina dávno zvadlá.

Nechce zpět na nebe a já nechci vodu.

Vzepřeme se sebezáchovy pudu.

Ze rtů vyletí třpytící se motýli.

Mávnou křídly a jsou pryč na chvíli.

První cigareta z hrdla pálí.

Vlak řítí se po kolejích zdáli

Má žebra jsou koleje, mé dlaně výhybkami.

V kupé jen ty, jinak jsme sami.

Leží tu vedle mě, duše tobě drahá.

A já se nesnažím, zbytečná je snaha.

Jsem k duši milá, nechci ublížit.

Stačí, když tobě, nevědomky, daří se mě ponížit.

Pak vlasy planou v nekonečnu.

Dusím se v myšlenkovém mračnu.

Zářivé vlasatice.

Přeji si mnohem méně i více.

Padá hvězda tak zavři víčka.

Přej si, když sfoukne se svíčka.

Tak já jdu k nim, jen v ústech jiskry pálí.

Já, letím za světlem tam, kam mě poryvy vály.

Z těch úst se vyderu na křídlech stříbra.

Z úst hezkých, však syčí jako kobra.

Opustím záhyby mozku, opustím vzpomínky.

V zaniklé světlo hvězd nořím se pod zámky.

Svítání vytrhne mě z blouznění.

Dá mi jedinou pravdu, člověka člověk nezmění.

Do deky zabal se a dej už hlavu spát.

Ať máš dost síly předstírat, že můžeš se ještě smát.

-----------------------------------------------------------------

Psáno v pět ráno na jedné oslavě, (Ahh, tohle já dělám prostě vždy ve společnosti. Píšu.) proto omluvte přemíru zoufalosti. Dalo mi to vážně práci to po sobě dnes rozluštit. :)) Jinak tohle je podle všeho padesátá básnička tady, těžko tomu uvěřit! Díky.

A.Č.D.