Dangerous ✔️

65

 Mel

„Můžeme jet?" zavolal na mě Justin. Dneska se jelo na Ibizu, sice mě nepustí do nějakých klubů, ale prostě to je Ibiza. „Jojo, už letím"

„Takže, pojedeme my čtyři a vy dva s Justinem pojedete v druhém autě" řekl Ryan. Justin mi otevřel dveře od auta a za chvíli jsme už vyrazili směr letiště.

Celou cestu měl Justin ruku na mém stehně a hladil ho, bylo to velmi příjemné. Jenomže za chvíli začal ruku posouvat výš a já znervózněla. Justin ruku znovu posunul níž, a pak zase zpátky výš až se dotkl mých kalhotek. Sakra proč jsem si brala šaty? 

„Baví tě to?" Justin posunul ruku opět níž. „O čem to mluvíš?" dělal blbého. „Justine!" chtěla jsem být vážná, ale stejně mi cukaly koutky úst. 

„Nedělej, že se ti to nelíbí" fajn dostal mě, líbí se mi to a to dost, ale bylo to prostě nevhodné. Nic jsem mu na to neřekla, ihned se zasmál. „Strašně vtipný" dělala jsem uraženou.

Po deseti minutách se Justin začal chovat divně. „Co se děje?" Justin vystrčil hlavu z okýnka. Nic neříkal jenom poslouchal něco z okýnka. „Doprdele" co se sakra děje? „Justine?" Justin se na mě koukl. „Mel" prohrábl si vlasy dost nervózně. 

„Musíme vyskočit" cože? „Co? Proč, co se děje?" začala jsem panikařit. 

„Máme tady bombu" ztuhla jsem. „Ale jak?" nevěděla jsem co dělat. „Prostě vyskočíme, Mel až řeknu vyskoč, vyskočíš" „Bez tebe ne" začaly mi téct slzy. „Taky vyskočím" chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem přikývla. 

Justin chvilku nic neříkal a pak zařval: „Vyskoč" ihned jsem otevřela dveře od auta a vyskočila z něj. Dopadla jsem na tvrdou zem, bolelo to. Pak jsem slyšela ránu.

„Mel" uslyšela jsem hlas Justina a za chvíli byl už u mě. „Jsi v pořádku?" pomohl mi stát. „Bolí mě ruka" zamumlala jsem. „Ukaž" sundal mi svetřík a koukl se na mou ruku, byla celá odřená a někde tekla i krev. Justin mi zmáčkl ruku. 

„Au" sykla jsem od bolesti. „Promiň" koukl se mi do očí. „Myslím, že to je jenom naražené" přikývla jsem.

**

„Za chvíli přijedou kluci" Justin jim volal, tak jsme se všichni těšili na naší společnou dovolenou, jenomže ona se musela něco zkazit. „Dobře" Justin ke mně přišel blíž, objal mě zezadu a hladil ruku. „Bude to dobrý" zašeptal mi do ucha.

Za chvíli se tu konečně objevili kluci. „Ale kdo mohl dát bombu do tvého auta?" „Nemám ponětí, ale radši bych jel" jen co to Justin řekl, někdo po nás začal střílet. „Mel, schovej se za mě" zakřičel Justin. Kluci začali taky střílet. 

Sice jsem byla schovaná za Justinem, ale z druhé strany nikdo nebyl, někdo vyběhl z lesa a já už ucítila pouze šílenou bolest a Justina, jak na mě mluví, pak už jsem nic nevnímala.

Justin

Střílel jsem po nich, když v tom jsem uslyšel výstřel blízko mě, ihned jsem se otočil, Mel ležela na zemi, přestal jsem myslet na cokoliv jiného, sehnul jsem se k ní a zhrozil jsem se. Mel postřelili. 

Vzal jsem ji do náruče a naložil do auta, kterým přijel Ryan s Fredem. Kluci postříleli zbytek a za chvíli seděli se mnou v autě a ihned jsme vyrazili pryč.

Jakmile jsme dorazili k nám domů, opatrně jsem Mel vzal do náruče a donesl ji ke mně do pokoje, ignoroval jsem hlasy holek, které seděly v obýváku na gauči. Během cesty jsem volal Hankovi ať ihned přijede sem. Pokud se Mel neošetří může zemřít a to se stát nesmělo za žádnou cenu.

„Justine, Hank je v zácpě, nepřijede dřív než za hodinu" to je přesně to co jsem nechtěl slyšet, tohle se stát nemělo, sakra. Povzdechl jsem si. 

„Budeme jí to muset vyndat my" jiná možnost nebyla, protože by vykrvácela a to nemůže. Ryan přikývl.  „Dobře, takže já ji to vyndám" byl jsem rád, že nebyla teď při vědomí, protože by ji to bolelo.

Vyndal jsem Mel kulku z břicha a obmotal ji kolem rány obvaz, nic víc jsem dělat nemohl, dokud nepřijede Hank. 

„Justine, víš, asi bychom ji měli dovést do nemocnice, tohle nemůže zvládnout" ano věděl jsem to, bylo tu veliké riziko, že ztratí hodně krve, ale pokud bych ji dovezl do nemocnice, už bych na svobodě nebyl. Chtěl jsem něco říct, ale Ryanovi zazvonil telefon.

„Hank, tu bude za chvíli" přikývl jsem.

Jakmile Hank přišel, podíval se na Mel, vysvětlil jsem mu okolnosti a Mel zašil tu ránu. 

„Zvládne to?" zeptal jsem se, když to dodělal. „Měla by, ale nikdy nevíš" sklopil jsem hlavu, tohle všechno byla moje chyba, jenom moje. 

„Kdy se probudí?" „Těžko říct" poplácal mě po zádech a pak odešel z pokoje.

Přišel jsem dolů, holky brečely a byly u kluků, utěšovali je. „Justine, měl bys zavolat Erikovi" „Jo já vím"

Po krátkém telefonátu s Erikem, kdy jsem ho obeznámil s okolnostmi jsem si sedl ke klukům a holkám. 

„Justine, tohle bude někdo, kdo je nový a my ho neznáme, žádné nepřátelé teď nemáme" řekl Fredo. Mel pravdu, teď jsme nic zvláštního neměli, táta byl pryč v Kanadě a my neměli žádný velký obchod. „Já vím" cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza. Vydal jsem se nahoru za Mel.

Doufal jsem, že bude v pořádku.