Dangerous ✔️

88

Justin

Ihned po tom, co Mel vyslovila větu, kdo jste, jsem přestal snad dýchat. Nebylo možný, aby si mě nepamatovala, vždyť po tom, co jsme prožili to nešlo.

„Tak kdo jste?" Zeptala se znovu.

Konečně jsem se vzpamatoval teda ne úplně, ale odpovědět jsem ji musel. 

„Ty si mě nepamatuješ?" musel jsem to zkusit, nebylo možný, aby si mě nepamatovala. „Měla bych?" jo to bys určitě měla. V mých očích se začaly objevovat slzy. Koukala se na mě jako bychom společně nic neprožili. Ona si to nepamatuje. A co naše dítě? To si taky nepamatuje?

„Řeknete mi aspoň, kdo jste nebo co se stalo?" povzdechl jsem si. Ona mi vyká, a to je ještě horší. Nepamatuje si nic a bůh ví, co naposled.

„Prosím tě nevykej mi, ano?" tohle byla první věc, kterou jsem po ni chtěl. Pouze příkývla a pobídla mě, abych pokračoval dál.

Zhluboka jsem se nadechl. „Měla jsi autonehodu" na konci věty si mi zlomil hlas. „Autonehodu?" koukla se na mě vyplašeně. „Ehm jo, no a jsem Justin" v jejích očích nebylo vidět nic, co by připomínalo naši lásku. To znamenalo jen jedno, prostě si nic, co se mnou prožila nepamatuje.

„Mel? Co si pamatuješ naposled?" bál jsem se, ani netušíte jak jsem se bál, co mi řekne za odpověď. „Jak to myslíš?" koukala na mě zmateně. „Lásko co si pamatuješ naposled?" jakmile se na mě koukla vyplašeně, uvědomil jsem si, co jsem vlastně řekl. Řekl jsem ji lásko, tak jak mám ve zvyku, jenomže ona o tom nevěděla.

„Proč si mi řekl lásko?" měla velmi vyplašený výraz. Ten můj byl jako bych měl před smrtí. 

„Mel co je za den?" nic jsem neřekl na to lásko. Neměl jsem zatím co, potřeboval jsem vědět, co si pamatuje naposled. „15. 10. a zítra jsem měla jít poprvé do školy tady v LA" jakmile to dořekla, vykulil jsem na ni oči. Vážně řekla tohle datum?

„Proč koukáš tak divně?" jako bych se probudil z tranzu. „Mel je červen o tři roky později" „Cože?" svoje ruce si dala přes pusu. Byla v šoku, ale to i já.

„Kdo jsi ty Justine?" v jejích očích jsem mohl vidět vyplašenost. „Tvůj přítel" podíval jsem se ji přímo do očí. „Pří-tel?" přikývl jsem. Chtěl jsem pokračovat a říct ji, že je těhotná, ale do místnosti přišel doktor.

„Dobrý den, slyšel jsem, že se slečna probudila, pane Bieber měl jste jít za mnou" podíval se na mě přísně. 

„No nic, jak se cítíte slečno?" podíval se na Mel. „Popravdě ani nevím, nepamatuju si poslední tři roky, takže vůbec nemám ponětí, co se děje" podívala se na mě. „Takže si nepamatujete poslední tři roky?" zeptal se. Špatně se mi to poslouchalo. Mel pokroutila hlavou a mě po líci stekla slza.

Doktor si vzal druhou židli, která tu byla a sedl si vedle mě. 

„Co si pamatujete naposledy?" podíval jsem se na Mel a ona zase na mě. Bylo vidět, že ji to je líto. „Měla jsem jít do školy na druhý den, přesněji do prváku" doktor přikývl.

„Měla jste autonehodu, při které jste se silně praštila do hlavy, ztráta paměti byla možná" ať jsem chtěl nebo ne, stekla mi další slza po tváři. „Ovšem měla by se vrátit, samozřejmě, že nevím kdy, ale určitě se vám vrátí" neví kdy, co když se ji nevrátí vůbec?

„Teď ke zdravotnímu stavu jako takovému" kouknul se do nějakých papírů. „Až na tu paměť je to dobrý, šili jsme vám ruku, ale ta už je v pořádku. A vaše miminko je naprosto v pořádku" slovo miminko Mel sotva vstřebala. „Miminko?" vykřikla až jsem se lekl. „Ano, jste těhotná" „Těhotná? Ale jak?" usmál jsem se nad představou jak, ale jakmile jsem se vrátil do reality, úsměv mi opět zmizel.

„Nechám vás tu s vaším snoubencem osamotě, on vám to určitě vysvětlí" doktor mě poplácal po zádech a následovně odešel.

„Já jsem těhotná?" ihned to na mě vybalila. „Ehm jo, skoro v 5 měsíci" opět si rukou přikryla ústa. „Panebože a ty jsi můj snoubenec" myslel jsem si, jak už si vzpomněla, ale pak mi došlo, že to řekl doktor. „Jo jsem" sklopil jsem hlavu.

Po nějaké té sekundě jsem cítil dotyk na mé tváři. Hlavu jsem zvedl nahoru. Mel měla svojí ruku na mé tváři a dívala se na mě pohledem je mi to líto. A to se mi i potvrdilo, když to řekla.

„Je mi to líto"

Mel

Všechno jsem vstřebávala doopravdy těžko. Ztratila jsem paměť, při autonehodě, o které jsem ani nevěděla. Nebylo mi 15, ale 18. Měla jsem přítele, vlastně snoubence, který se jmenuje Justin. Je doopravdy moc krásný, líbil se mi jeho oči a on celý. Jedna věc mi byla navíc jasná, je starší a ne o málo, nezeptala jsem se kolik mu je, nevěděla jsem, jak se s ním mám bavit.

I když jsem stydlivá něco ve mně bylo jiné. Normálně bych se s ním ani nebavila, protože před kluky to já neuměla, ale teď to bylo jiné. 

Neměla jsem ponětí, co jsem s ním prožila, bylo na něm doopravdy vidět, jak zadržuje všechny ty emoce. Chtělo se mu brečet, ale držel se.

To, že jsem těhotná mi potvrzovalo, že jsme se museli doopravdy milovat. Ovšem já si to nepamatuju. Byla bych doopravdy ráda, kdybych si vzpomněla, ale to asi nebude tak jednoduché. Doktor říkal, že si vzpomenu, doufám, že ano.

Bylo na něm vidět, jak moc je zničený, a proto jsem ho musela pohladit po tváři. Ne nebylo to jen kvůli tomu, chtěla jsem cítit jeho, sama nevím proč, třeba bych si vzpomněla, ale to se nestalo. Jeho výraz mluvil za vše, a proto jsem mu musela ještě říct, jak moc mi to je líto.

I když jsem si ho nepamatovala, cítila jsem nějaké pouto při něm. Cítím jsem se jiná, a hlavně v bezpečí.