Dangerous ✔️

79

Justin

Vzbudil jsem se až ráno, jakmile Mel usnula, usnul jsem taky. Mel ještě spala, opatrně jsem se vymanil z jejího sevření, byla na mě nalepená celá. Pomalu jsem opustil pokoj a vydal se dolů, kde na mě čekalo překvapení. V obýváku byli všichni ,a když říkám všichni tak všichni.

„Co tu děláte?" byl jsem překvapený, co tu dělají, ale nevadilo mi to. „Přišli jsme za vámi, Mel ještě spí?" „Jo" jednoduchá odpověď. „Co se vlastně stalo?" zeptala se Alex. Povzdechl jsem si. 

„Byli jsme u doktorky, oznámila nám, že je Mel těhotná už skoro 2 měsíce" všichni otevřeli pusu, tohle nikdo nečekal. „Pak prostě vyletěla jako střela, a to je všechno, vzalo jí to, ještě jsem to s ní neřešil, ale ona to dítě asi nechce" byla pravda, že já ho taky neplánoval, ale když se něco takového stalo, musíme se s tím poprat a rozhodně jsem nechtěl, aby Mel šla na potrat.

„Justine?" otočil jsem se směrem ke schodišti, stála tam Mel, měla znovu ubrečené oči. „Lásko,co se děje?" přišel jsem k ní a objal ji. 

„Nechci to dítě, nejsem na to připravená" zašeptala, ale všichni to určitě slyšeli. „Mel, zvládneme to a..." nenechala mě domluvit. „Ne, já to prostě nechci" odstrčila mě od sebe a chtěla utéct znovu pryč, ale měl jsem rychlé reflexy a stačil jsem ji zachytit dřív než stihla doopravdy utéct.

„Nech mě" mlátila do. „Ne, nenechám" chtěl jsem ji k sobě přimáčknout zpátky do objetí, ale ona se nedala. „Nechci to, prostě ne" slzy ji tekly opět proudem, a kdybych ji nezachytil, spadla by na zem, protože se ji podlomily kolena.

Všichni na nás koukali, ale mě to bylo jedno. „Mel" utěšoval jsem ji, tentokrát se už nebránila a byla ke mně přitulená a brečela mi do trička.

„Prosím běžte pryč" ohlédl jsem se na chvíli k ostatním a oni přikývl, sebrali se, a nakonec odešli pryč. Melanie tomu nevěnovala vůbec žádnou pozornost. 

„Mel" promluvil jsem na ni, ale pořád nic, pořád brečela. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji do pokoje, kde jsem ji položil na postel a lehl jsem si k ní.

„Lásko, my to zvládneme, přeci nedáme pryč něco, co jsme stvořili my dva naší láskou" šeptal jsem ji do ucha. „Nezvládnu to" zašeptala. „Zvládneme to spolu" kroutila hlavou že ne. 

„Zvládneme to spolu a víš proč?" odtáhl jsem se od ní a koukal ji do očí. „Protože se miluje" utřel jsem ji slzy, které ji klouzaly po tvářích. 

„Zvládli jsme toho spolu už moc, zvládli jsme toho tolik" chytil jsem ji dlaněmi její tváře. „Že zvládneme i tohle" pomalu jsem se k ní naklonil a políbil ji na rty. Nechal jsem je jen tak přiložené a čekal, co udělá ona. Neodtáhla se, svoje ruce dala za můj krk a polibek mi oplatila.

Odtáhli jsme se od sebe a koukali si do očí. „Zvládneme to Mel, zvládneme to společně" moje oči hypnotizovaly ty její. „Zvládneme to společně" zopakovala moje slova. Usmál jsem se na ní a znovu ji políbil. Polibky mi oplácela a já v nich cítil konečně kapku štěstí, byl tam i strach, ale ne jako předtím.

„Miluju tě Mel, společně zvládneme už všechno" řekl jsem ji na rty, když jsem se odtáhl. „Taky tě miluju, Justine a  společně to zvládneme všechno" usmál jsem se na ní a svoje ruce přemístil na její bříško. Ještě nebylo vůbec poznat, že je těhotná, ale uvnitř byl plod, který jsme stvořili společně. 

„Za 7 měsíců budeme vychovávat kluka nebo holčičku, na tom nesejde, ale bude to naše a stvořené námi, nezasloužilo by si, kdybychom ho dali pryč" hladil jsem ji bříško, a přitom koukal do těch jejích očí. „Budeme rodina" přikývla a spojila naše rty znovu, dávala do toho všechno.

Mel

Všechno, co mi tady Justin řekl byla pravda, otevřel mi oči, díku němu jsem si uvědomila, že by byla chyba dát toho prcka pryč. Možná bych byla spokojená pár týdnů, ale časem bych si to uvědomila, litovala bych toho, že jsem to udělala, a proto jsem strašně moc ráda, že mi Justin otevřel oči.

Díku němu jsem měla všechno, co jsem chtěla, a hlavně díku němu jsem byla šťastná.

S Justinem jsme leželi v posteli v objetí, nikdo ni neříkal, pouze jsme si užívali jeden druhého. Napadla mě ale jedna věc. 

„Justine?" zvedla jsem se z něj a sedla si do tureckého sedu. „Děje se něco?" „Ještě před nedávnem jsem mámě řekla ,že těhotná nejsem a delší dobu nebudu, co když..." nenechal mě domluvit. „Mel, ona to pochopí a navíc ví, že používáme ochranu a je to nečekané, neboj se" zvedl se taky a chytil mi obě ruce. 

„Dobře, ale musíme jí to říct co nejdřív" musela jsem ji to říct, tohle se nedalo tajit. „Ale musím ji na to připravit" Justin kývl na souhlas.

„Kdy bude hotový ten barák?" napadla mě jedna věc, jak ji to oznámit. „Už je to postavený, to jsem ti říkal, jenom to nemá nábytek" takže by to mohlo vyjít. „Co kdybychom šli koupit nábytek a dodělali ten náš dům?" opravdu jsem se nemohla dočkat až spolu budeme bydlet ve vlastním. 

„Co máš v plánu?" „Napadlo mě, že bychom to mohli mámě a vlastně i Jamesovi oznámit u večeře v našem novém" jo ten nápad se mi líbil. „Jo to by šlo, kuchyň se už přidělává a takový ty věci taky, jenom ten nábytek není a vybavení, takže co kdybys ty a já zítra rande v nákupku?" musela jsem se zasmát, jak to řekl. „Konečně tě vidím se smát" znovu jsem se usmála.

Převlékla jsem se tak, abych mohla jít domů, máma mi volala, ať se konečně dostavím. 

„Vážně už musíš?" Justin mě přitáhl k sobě za boky. „Jo musím" zasmála jsem se. „A co když tě nepustím?" sjel mi na zadek a zmáčkl ho. Samozřejmě se nezapomněl otřít o moje rty těma jeho. „Justine, taky bych chtěla, ale vážně musím" Justin zabručel, ale nakonec mě pustil.

„Díky za odvoz" políbila jsem ho na rozloučenou, samozřejmě polibek prohloubil, to by nebyl Justin. Nakonec se ale odtáhl, i když neochotně. Otevřela jsem dveře od auta a chtěla vystoupit, pak jsem si vzpomněla na něco. 

„Mimochodem, zítra to rande přijímám" usmála jsem se. „Ještě, aby ne" zasmáli jsme se oba. „Takže zítra?" „Dneska už nemůžu přijít, táta chce, abych přišel k nim" přikývla jsem. „Tak se měj" ještě jednou jsem se natáhla pro polibek. 

„Miluju tě" „Miluju tě" tentokrát už jsem dveře zavřela a odešla domů.