Dangerous ✔️

115

Mel

S Raynem jsme vešli do nemocnice, a pak pomalu k místu, kde byli všichni ostatní. Byla jsem nervózní, byla jsem vystrašená, ale ze všeho nejvíc jsem byla na dně.

„Ahoj Mel" všichni se na mě podívali, neodpověděla jsem ani jednomu, nebyla jsem toho schopná. Chtěli mě jít obejmout, ale já zacouvala zpátky dozadu, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal, zatím ne.

„Jak je na tom Justin?" Ryan nahodil jiné téma, byla jsem mu vděčná. „Před hodinou ho dooperovali, ale do deseti minut měl zástavu a zase ho vzali na sál" musela jsem si sednout, protože jinak bych to neustála. Hlavu jsem si dala do dlaní a začala brečet.

„Mel" cítila jsem na svých zádech něčí dotyk, trochu jsem sebou škubla, ale nechala jsem to být, protože jsem věděla, že to je Ryanův dotyk. „Bude v pohodě" doufala jsem, že bude v pohodě.

Uběhla hodina a nikdo stále nevyšel z těch dveří naproti. Seděla jsem na židli opřená o Ryanovo rameno a přemýšlela o nás s Justinem. Na všechno jsem si vzpomněla a tím pádem cítila všechno, co se mezi námi stalo. 

Byla jsem ráda, že mám tak dobrého kamaráda. Ryan byl teď jediný z kluků, kterého jsem se nebála. Vím, je to divné, ale od té doby, co na mě Chaz sahal, jsem byla strašně citlivá na nějakého kluka. Bála jsem se, že by se to mohlo stát znovu, i když nikdo tady by mi neublížil.

Měla jsem zavřené oči, ale jakmile jsem ucítila dotyk na mé noze, ihned jsem je otevřela. 

„Klid, jenom jestli nemáš hlad nebo tak něco" ani jsem se neuráčila zvednout hlavu z Ryanova ramene, jenom jsem svůj pohled přemístila na Jamese. „Ne, děkuju" přikývl a když viděl, že nejevím o nic zájem, vrátil se zpátky na své místo.

„Vážně nic nechceš?" zeptal se mě Ryan. „Ne" vydechl. Možná jsem nejedla delší dobu nic, ale já neměla na nic chuť.

Najednou se otevřely dveře, byla jsem jako zamrzlá, nemohla jsem se hnout, bála jsem se, co nám doktor řekne, bála jsem se jestli nám vůbec řekne, že je Justin ještě naživu.

„Jak je na tom?" zeptal se Jeremy. Konečně jsem byla schopná se zvednou a přejít vedle Jeremyho. 

„A vy jste...?" „Otec a tohle jeho snoubenka a tohle kamarádi" Jeremy poukázal na všechny z vás. „Dobře tedy, Justin ztratil spoustu krve a měl nejen jednou zástavu" poslouchala jsem všechno. 

„Je v umělém spánku, víte, nevíme, kdy se může cokoliv zase zvrtnout a nebo se taky nemusí probudit" nemusí probudit? Ne to ne, to není možný.

„Můžeme jít za ním?" koukla jsem se na Jeremyho, a pak na doktora. „Může za ním pouze jenom jeden z vás, a to jenom na pět minut, zítra už by jste za ním mohli všichni" jeden z nás, určitě půjde Jeremy, protože to byl jeho syn.

„Půjde Mel" okamžitě jsem zvedla hlavu ke všem, všichni řekli moje jméno. „Cože? J-á?" byla jsem zaskočená. „Jsi jeho všechno, jenom ty tam musíš jít, nikdo z nás pro něj neznamenáme jako ty a John"

**

„Máte 5 minut" byla jsem v pokoji, kde byl Justin. Ihned, jakmile jsem se podívala na postel, mi slzy tekly slzy proudem po tváři. 

Přešla jsem k Justinovi blíž, ležel na lehátku, okolo sebe měl všude hadičky a měl zavřené oči. Byl to strašný pohled.

Sedla jsem si na židli a vzala ho za ruku. „Miluju tě" nevěděla jsem, co mám říkat, jediná věc, která mě napadla, byla tahle.