Dangerous ✔️

118

Mel

Uběhla dlouhá doba, před chvílí byl leden a teď už byl květen. Člověk by měl být šťastný, že bude léto, ale když osoba, kterou tak moc milujete byla v kómatu, tak to nebylo hezký. Ano, Justin se stále neprobudil a nebyly žádné změny o jeho stavu.

Byla jsem u něj pomalu každý den, snažila jsem se k němu mluvit, dělala jsem všechno, ale nic nezabralo.

Jelikož byl květen, tak to znamenalo, že maturuju. Abych pravdu řekla, bude zázrak jestli ji udělám, protože se člověk nedokáže na nic soustředit.

„Můžu?" do dveří vešel Ryan. Jen tak mimochodem, seděla jsem u Justina a učila se na maturu, teda aspoň jsem se snažila učit. „Pojď dál" zavřela jsem učebnici a hodila ji na noční stolek.

„Jak to jde?" „A co myslíš?" „Učení" oh. „Blbě" odpověděla jsem. „Nedokážu se moc soustředit, vůbec mi to nejde do hlavy" „Určitě to dáš, ale teď musíme jet domů" Ryan mě každý den vozil domů od Justina.

Říkala jsem mu, že nemusí, ale nedal si říct. „Tak fajn" zabalila jsem si věci co jsem tady měla, tudíž jsem do tašky narvala učebnici a mobil.

„Přešla jsem k Justinovi blíž a dala mu polibek na rty. Stále jsem doufala, že by se tímhle mohl probudit, ale zřejmě to nezabíralo. „Miluju tě" pokaždé jsem mu to říkala, přála bych si, aby mi to mohl říct taky.

Červen

Byl červen. Opět se nic nezměnilo s Justinem. Pořád se neprobudil. 

Jedna věc se ale změnila, odmaturovala jsem, sice to bylo jen tak tak, ale zvládla jsem to. Máma na mě byla pyšná a všichni ostatní taky.

Jedna věc mi ale poslední dny vrtala hlavu. Přihlášku jsem na pár škol posílala, teď mi dokonce přišla z jedné přijatá. Jenže já na vysokou nepůjdu. Musela jsem se starat o Johna, nechtěla jsem na vysokou.

**

„Jdeš dneska za Justinem?" seděla jsem doma v obýváku a hrála si s Johnem. Byla tady se mnou Jess s Ellie. „Dneska jsem slíbila Johnovi, že budeme doma, i když tomu asi nerozumí" musela jsem se pousmát nad mou připomínkou.

„Víš, zaslechla jsem, že ho chtějí odpojit" přestala jsem dělat to, co jsem doteď dělala. Jak odpojit? „Odpojit?" vůbec nic takového jsem nevěděla, doufala jsem, že to není pravda. 

„Když jsem za ním šla, tak jsem zaslechla, jak se o tom doktoři baví" oni chtějí Justina odpojit? To snad ne.

„Ale neboj, oni by ti to museli říct, kdyby to měli udělat" to je sice hezký, ale mě to vůbec neuklidňovalo. „Doufám, že to není pravda"

O týden později

„Proč ho chcete odpojit?" byla jsem v nemocnici a dozvěděla se se velice špatnou zprávu. „Slečno, váš přítel..." zastavila jsem ho. „Snoubenec" přikývl. 

„Dobře, tak tedy váš snoubenec tady leží skoro půl roku, myslíte si, že se probudí? Jde o to, že kdyby neměl tak těžké zranění, tak bychom ještě uvažovali, ale nemyslíme si, že tohle má ještě cenu" co si doprdele ten doktor myslí? V žádném případě tohle nebyla pravda, Justin byl bojovník, a když ostatní lidí můžou být v kómatu třeba 3 roky, tak Justin taky, i když pokud by to tak bylo, nezvládla bych to.

„Nechci, aby jste ho odpojovali" trochu jsem zvýšila hlas. „Pokud to podepíše rodič, tak může být odpojen" aspoň, že tak, protože jsem věděla, že by Jeremy Justina nenechal nikdy odpojit. „Tak to se nestane" doktor nadzvedl obočí. Co to mělo znamenat?

„Je mi to líto, ale pan Bieber, otec Justina to už podepsal a v pondělí bude odpojen" a s tímto doktor odešel. 

Byla jsem zaskočená, nemohla jsem se hnout, jak by mohl Jeremy něco takového podepsat? Je to přece jeho syn, tohle není možný.

**

„Ahoj lásko" vím, že mi Justin neodpoví, ale musela jsem to říct.

„Víš, musím ti něco říct" seděla jsem u něho jako pokaždé, držela jeho ruku v té mé a koukala se na naše ruce. Vždycky jsem měla slzy na krajíčku, ale vždycky jsem to zvládla udržet, protože jsem doufala, že se probudí.

Ale teď? Teď mi slzy stékaly po tvářích. Nedokázala jsem si představit život bez Justina, nechtěla jsem bez něj žít. Už teď jsem ho nemohla obejmout skoro půl roku, a co bych dělala, kdyby to bylo navždy? Nikdy bych si nemohla najít nikoho jiného, protože, nikdo nebyl jako Justin, Justin byl jediný člověk, který mě dokázal udělat šťastnou, který mi dokázal dát všechno, co potřebuju, všechno na světě.

Justin byl moje první láska, neměla bych říkat, že to nikdo jiný nedokáže, ale je to tak, vím, že bych nikoho nemilovala jako jeho.

„Lásko, musíš se probrat, protože..." zlomil se mi hlas. Pomalu jsem to nedokázala ani vyslovit. „Oni tě chtějí odpojit" tentokrát jsem všechny slzy nechala, ať mi stékají na naše propletené ruce, bylo mi to jedno.

**

Dneska bylo pondělí a to byl den, kdy mají Justina odpojit. V sobotu jsem byla za Jeremym a pořádně jsem se tam vyřvala. Nechtěla jsem se k tomu vracet, jediný co řeknu je, že s ním rozhodně nebudu mluvit už nikdy, ani mu nepučím Johna, jemu nikdy.

„Můžete tam být pouze tak hodinu víc ne" chtěla jsem, aby John mohl trávit s Justinem čas, a proto jsem se rozhodla ho vzít do nemocnice. Bylo těžké přemluvit doktory, aby mě tam s ním pustili, ale nakonec to povolili. 

Posadila jsem se s Johnem na židli a jako pokaždé jsem vzala jeho ruku do té mé.

Byli jsme tady už skoro hodinu, snažila jsem se dělat všechno, abychom s Johnem dokázeli probudit Justina, ale to se nepovedlo.

„Slečno Black" ale ne, tohoto jsem se obávala. „Je čas, dám vám 15 minut na rozloučenou" nechci, aby se to stalo, rozhodně jsem nechtělai, aby ho odpojili, radši bych byla kdyby tady ležel a byl by tu, než aby byl někde v rakvi.

„Lásko, máme 15 minut, prosím probuď se" opět jsem nechala slzám volný průběh. „Copak to necítíš? Copak necítíš naší přítomnost? Jsem tady já a tvůj syn, tak moc jsi chtěl syna, pamatuju si to, pamatuju si, když si mi řekl, že by jsi pak chtěl holčičku, aby ji John mohl ochraňovat. Tak moc chci, aby to tak bylo, abych byla těhotná a ty s námi.

Chceš něco říct? Nedávno mi bylo špatně, teda bylo to už dýl, ale zkoušela jsem si test, který mi bohužel nevyšel pozitivně, ale prostě jsem doufala, že kdybych byla těhotná, tak by ses mohl probudit. Sakra Justine, nenechávej mě tady" svojí hlavu jsem sklonila k naším rukám, John byl ke mně přitulený a já ho jednou rukou držela, aby mi nespadnul.

„Prosím" neměla jsem daleko od zhroucení, opravdu ne. „Tam moc tě miluju, prosím" věděla jsem, že už mi moc času nezbývalo, nechtěla jsem, aby odešel, prostě ne, nezvládnu to bez něho.

„Prosím, probuď se" zašeptala jsem, tak silně jsem drtila naše ruce, že to nebylo možné.

Avšak, když jsem se chtěla odtáhnout a utéct pryč někam do rohu a vypustit ty vodopády ven a držet Johna v náručí a představovat si, jaké by to bylo, kdyby tady Justin byl, jsem ucítila škubnutí na mé ruce.

Myslela jsem, že to je pouze halucinace, ale když jsem to ucítila znovu, věděla jsem, že je možná ještě naděje, a proto jsem zvedla hlavu a koukla se na Justina.

Ale to, co jsem viděla, mě opravdu zaskočilo.