Hra na pravidla

5

Jsem v háji! Ta ženská, s výrazem sfingy, by klidně mohla úřadovat
v mrazáku. Co teď budu sakra dělat?! Bojovat s ní? Má pravdu. To
nikdy nemůžu vyhrát. Dát výpověď? To by sice bylo schůdné, ale najít
práci na stejné pozici je téměř nemožné. Všude bych musela začínat
znovu a pomalu se škrábat stupínek po stupínku. Konečně si sednu.
Rezignovaně položím hlavu do dlaní a přiznám si nepříjemnou pravdu.
Budu se s ní muset naučit vycházet.

"Všechno v pořádku?" otevřou se dveře asi za čtvrt hodiny a ta
nesnesitelná osoba nakoukne dovnitř. "Ne tak docela madam" vstanu
od stolu a podávám jí papír se seznamem věcí, které nejsou tak, jak
jsem zvyklá. "Co to je?" "Ta první část je software, který vyžaduje
aktualizaci nebo úplně novou verzi. Ta druhá, jsou pak věci
bez kterých se sice dokážu obejít, ale práci mi to rozhodně
neusnadní." "Dobře. Zařídím to. Ještě něco?" "Ne, paní ředitelko."
"Zítra máme obchodní večeři s rakouským partnerem. Tady je smlouva,
kterou s nimi podepíšeme. Přeložte ji do němčiny a vytiskněte
ve třech kopiích." "Jistě madam."
"Mimochodem, váš oblek splňuje požadavky dress code v nižších
patrech, ale pro vaši novou pozici je nevyhovující" hodí přede mne
šek repre fondu. "Až to doděláte, půjdete sem" podá mi vizitku
obchodu. "Najdete Olívii a ona už se postará o vše potřebné. Vracet
se nemusíte. Zítra bude dlouhý a náročný den, tak si odpočiňte."
"Jak dlouhý den, madam?" Otráveně se ke mně otočí a pohled, který mi
věnuje, mě nenechá na pochybách, že jsem na úplném konci jejího
potravního řetězce. "Slyšela jste, že máme obchodní večeři?" "Ano,
madam." "Pak nechápu, na co se mě ptáte!"

Bezva! Nejen, že se chová jako ředitelka zeměkoule. Ještě si zřejmě
nenechá ujít sebemenší příležitost k tomu, aby ze mě udělala
naprostého idiota. V její přítomnosti mám pocit, že kdyby to šlo,
zmuchlá mě do kuličky a vyhodí do první popelnice. A ono to jde.
Vezmu složku, kterou přinesla a sednu si zpět k počítači. Čím dřív
to budu mít hotové, tím dřív vypadnu. Tady bude každý den
vyčerpávající.

Smlouva se týká pronájmu několika budov v centru. Je docela slušně
napsaná, i když já bych pár věcí formulovala jinak. Ale řekla
přeložit, tak přeložit. Nebudu si s tím lámat hlavu. Za tohle si
platí někoho jiného.
Pomalu dokončuju stránku číslo patnáct a mám pocit, že tady něco
nesedí. Znovu rychle přelítnu text. Žádná chyba. Tak co je špatně?
Dobře Andy. Tak ještě jednou a pomalu. Soustřeď se. Nepotřebuješ si
vyrobit průšvih hned první den, říkám si v duchu. Ze zkušenosti vím,
že můj radar mě ještě nikdy nezklamal. Někde je tu chyba. Někde na
téhle stránce. Za deset minut musím zkonstatovat, že moje práce je
v pořádku. Překlad sedí. A pak můj zrak padne na jeden z mnoha
paragrafů. Tak tohle je bomba! Zajímalo by mě, kdo to připravoval.
Jediný překlep v číslici udělal totiž z perfektní smlouvy pořádný
malér. Pokud tohle zítra podepíšeme, budou naši rakouští přátelé
hodně vysmátí.

"Paní ředitelko?" "Co potřebujete Andreo?" "Ta smlouva..." "Už to
máte hotové?" "Ne, ale..." "Tak to proboha dokončete! Nemám čas na
bezduché debaty!" "Ale madam..." "Slečno Parker, řekla jsem, že to
máte přeložit! Čemu na tom nerozumíte?! Ten dokument je hotový!
Prostě to udělejte a nezdržujte mě od práce!" "Ale..."
"Dobře. Asi už jste si všimla, že nesnáším hloupé otázky. Doufám
tedy, že mi je nebudete pokládat. Teď si ještě řekneme, že v této
kanceláři existuje pár jednoduchých pravidel. Ty vytvářím já a vy se
jimi budete řídit. Takže pravidlo číslo jedna. Když řeknu, že máte
něco udělat, tak to prostě uděláte. Je to jasné?!"
"Jak si přejete madam." Do mého hlasu se vloudil škodolibý tón.
To jsem teda fakt zvědavá, jak se bude tvářit až tenhle průšvih
praskne. Ale jak chceš princezno. Zařadím stránku číslo patnáct
do složky.