Hra na pravidla

28

"Dobré ráno" položím před Samanthu kelímek s namalovaným
rozesmátým smajlíkem. "Omlouvám se, ale netuším jakou kávu piješ,
takže je to jen lattéčko. A pro vás, madam..." "Andy, poklade.
Co mi může zabránit vzít si tě s sebou domů až tady skončím?" jásá
právnička.
"Elenno, kde se dá najít někdo takový? Ty si ji vůbec nezasloužíš."
"To já přece vím, Sam. Díky, Andreo." "Není zač, madam" otvírám
dveře do své kanceláře.
"Slečno Parker..." "Pravidlo číslo čtyři" přeruším ji rychle.
"Pamatuju si ho, madam."
"Některé věci se opravdu nemění" směje se Samantha. "Hra na pravidla
je Elennina oblíbená" otočí se ke mně. "Věřím, že kdyby ti ukázala
význam pravidla číslo jedna v praxi, milovala bys to." "Sam!!!!!"

"Andreo, zlato, za půl hodiny pojedeme" volá na mě Samantha.
"Pojedeme? Kam?" vykouknu zvědavě. "No vzhledem k mému povolání
bych řekla, že nejspíš k soudu" směje se. "Vážně bys mě vzala s sebou?"
"Proč ne? Jestli tě pustí Elenna." "Madam?" "Pokud máte hotovou svou
práci, nemám nic proti tomu, slečno Parker." "Díky, madam."
"Já tedy opravdu netuším z čeho jsi tak nadšená, ale jsem ráda, že
jsem ti udělala hezčí den" usmívá se Sam. "No...na fakultě o tobě
kolovaly legendy. Říkalo se, že jsi tak dobrá, že bys dokázala
nechat odsoudit někoho na doživotí jen za to, že rozmázl komára
na zdi. Ale nikdy se nám nepodařilo tě vidět při práci." "Doživotí
za komára" směje se na celé kolo. "Pojď sem zlato" obejme mě.
"Dneska mě uvidíš. Praxe je stejně ta nejlepší škola."
"Samantho?!" Ledově chladné, stříbrné oči se ostře zapíchnou do ženy,
která mě stále ještě drží v náruči. "No tak promiň" pustí mě
okamžitě. "To nic, Andy. Tvůj Ice Boss si nepotrpí na přátelské
vztahy v kanceláři. Raději pojedeme hned a cestou se někde stavíme
na kafe."

"Jak víš, že se jí tak říká?" ptám se, když už sedíme v autě.
"Zjistila jsem to už na recepci" směje se. "Náhodou se tam bavily
dvě krásné slečny a obě tě upřímně litovaly." "Není to tak zlé"
řeknu nepřesvědčivě. "To vím. Někdy je to ještě horší. Viděla jsem
to včera." "Prosím tě, nemluv o tom. Vůbec jsem tam neměla chodit.
Nechápu, že jsem se nechala přemluvit. Tohle už dávno není můj svět"
dívám se z okýnka. "Ale dokonale jsi do něj zapadla. Andreo, ty
tančíš jako pánbůh. Mimochodem, jsem ráda, že jsme si nezahrály"
rozesměje se. "Vlastně jsi mi ani neřekla o jakou hru jde" už jsem
zase zvědavá. "Víš, že mi to Elenna zakázala" podívá se na mě přísně.
"Ale teď tady není ne? Tak povídej. Třeba mě někdy přesvědčíš"
loudím nedočkavě.
"Ale jestli to na mě řekneš..." "Neřeknu. Slibuju" přeruším ji
okamžitě.
"Vlastně je to strašně jednoduché. Lidi u stolu ti vyberou dívku a
ty ji musíš sbalit. Když se ti to podaří, vrátíš se a podílíš se
na výběru jiné, pro dalšího účastníka hry. Vyhrává ten, komu se to
podaří za nejkratší čas. Naopak ten, kterému to trvalo nejdéle,
platí pití všem, po celý večer." "Bože. To jste fakt hrály? A jaký
je důkaz, že se ti podařilo danou dívku okouzlit?" směju se na celé
kolo. "Polibek. Pokud ho získáš, máš splněno." "Nevěřím, že Elenna
tohle hrála s vámi." "Tak nevěř. Pravda je, že to nebylo pravidlo,
ale někdy..." "To jako vážně???!!!" "Mhm. A jsem fakt ráda, že jsme
to nehrály včera večer. Platila bych ti pití celý život" rozesměje
se znovu.
"Žádnou z nich jsem nepolíbila" bráním se nesměle. "Ale mohla jsi.
Eva mi říkala, že do tebe byla celé ty tři roky zamilovaná." "Eva
byla zamilovaná každou chvíli a pokaždé do někoho jiného. Ani teď
se mi nezdálo, že by se toužila nějak usadit" prohodím škodolibě.
"No no." Sam okamžitě dojde na co narážím. "Jsou věci o kterých se
nemluví, že?" mrkne na mě spiklenecky.
"Ale co ty, Andreo? Žádný přítel nebo přítelkyně? Povídej. Život
přece není jen o práci." "Nooo....Já....vlastně o tom nechci mluvit"
znovu předstírám, že se dívám z okýnka.
"Vím jak se na ni díváš." "C-co???!!!" "Andreo, včera jsi tančila
se spoustou žen. A potom jsem tě viděla tančit s NÍ." "Vážně nevím
o čem to mluvíš." "Zlato, i slepý musel vidět ten rozdíl."
"Je to nesmysl. Něco se ti zdálo. Navíc, slyšela jsi jakým způsobem
umí poděkovat. Nikdy bych nechtěla někoho takového vedle sebe.
Pokud mě vůbec zajímá, tak jen jako moje šéfka."
"Mhm. Tak strašně tě nezajímá, že máš už minimálně pět minut
potřebu mi vysvětlit, jak moc tě vlastně nezajímá" podívá se na mě vážně.