Hra na pravidla

8

"Dobrý večer, dámy" vstoupí mladý, sympatický muž do místnosti.
"Připravené?" zeptá se s úsměvem. "Jistě Wille" ani on není ušetřen
mrazivého záblesku jejích očí. "Doufám, že i vy." "Jistě, madam"
znovu se ukloní. "Andrea Parker, moje sekretářka. William Bennet,
firemní právník" představí nás zběžně ledová kráska. "Tak jdeme.
Auto čeká."

Tři na tři. Tak by se dalo zhodnotit rozložení sil u perfektně
prostřeného stolu v luxusní restauraci. Ředitel, právník a pucflek
na každé straně. Jen s tím rozdílem, že u nás převládaly ženy.
Už při úvodních formalitách nenechala nikoho na pochybách, že ona
je tu ten, kdo rozhoduje. Její předstíraný, zdvořilý úsměv byl
stejně chladný, jako její oči.

Číšník rychle sklidil použité talíře a postavil na stůl nádobu
s ledem a šampaňským. Na podnos vedle, vyrovnal šest dokonale
vyleštěných sklenek.
"Andreo?" lehkým kývnutím požádala o připravené dokumenty.
"Prosím" podala jednu ze složek svému protějšku. Ten ji předal
svému právníkovi.
A je to tady, napadlo mě. Jestli je to teď nechám podepsat...
"Madam." Otočí se ke mně a jednoduchým gestem mi dá najevo, že jsem
si vybrala tu nejhorší možnou chvíli. Nenápadně kývnu směrem
ke smlouvě na stole a sotva znatelně zavrtím hlavou. "Co?" zeptá se
jen náznakem. Znovu zopakuju záporný pohyb.
"Omluvte nás, pánové" zvedne se ze svého místa a zamíří k toaletě.
Následuju ji s deskami v ruce.
"Andreo, co je?! Vážně si myslíte, že teď je vhodná doba k diskusi?!"
Je naštvaná a nemá smysl něco vysvětlovat. Ze složky vytáhnu stránku
číslo patnáct a beze slova jí ji podám. "Mohla byste mi, prosím,
říct o co tu jde?! Zjevně nemáme čas na hádanky!" "Tady, madam"
zabořím prst doprostřed textu. "Nejsem si tím sice jistá, ale
opravdu pochybuju, že tohle chcete podepsat." Její zrak padne
na kritické místo. Pak se na mě nevěřícně podívá. "Jak dlouho to
víte?" "Od včerejška" přiznám se a pro jistotu ustoupím o krok
stranou. "Proč jste mi to neřekla?!" "Snažila jsem se, madam. Ale
ve vaší kanceláři existují jistá pravidla. Navíc, právník to dostal
ke kontrole s předstihem. Nenapadlo mě, že si toho nevšimne."
"Máte padáka!" probodne mě tím nejstrašnějším pohledem, jaký jsem
u ní až dosud viděla. "Já?! Já jsem nevystudovala práva! Mým úkolem
bylo přeložit daný text! A to jsem udělala! Přesně tak, jak jste mě
o to požádala!" Vůbec mi nedochází, že křičím na jednoho z nejvýše
postavených lídí společnosti, která mě zaměstnává.
"Ale máte pravdu. Končím! Pracovat pro někoho jako jste vy, by
nezvládla ani Máří Magdalena. A to já rozhodně nejsem!" Sáhnu
do kabelky a vytáhnu dvě stránky číslo patnáct s opraveným údajem.
"Prosím! A děkovat mi nemusíte! Stejně zřejmě ani netušíte, jak se
to dělá!"

"Andreo, počkej!" zastaví mě až u dveří. "Omlouvám se. Máš pravdu.
Je to moje chyba. Ale teď na to není čas. Uklidníme se a vrátíme
se zpátky ke stolu. Já nějak vymyslím, jak zdůvodníme výměnu a
dokončíme obchod. Potom si promluvíme. Souhlasíš?" Neodpovím, ale
poslušně ji následuju ke stolu.
"Pánové, moc se omlouvám, ale došlo k chybě" slyším ji. Ona se to
chystá vzít na sebe, dojde mi rychle. "Ne, to já se omlouvám"
přeruším ji. "Paní ředitelka mi nařídila ve smlouvě vyměnit stránku
číslo patnáct a..." "A zřejmě jsme si nerozumněly" skočí mi do řeči
pro změnu zase ona.

Konečně. Dva hroty tužek se rychle rozeběhnou po papíru a vzápětí se
ozve cinknutí šesti sklenek. Elenna Davis, stejně jako já, sotva
smočí rty.