Hra na pravidla

17

"No bezva! Vicky, podívej se na sebe, jak vypadáš." Holčička má
modrý nejen obličej, ale i tričko s kalhotami. "Mamka nás zabije."
"Neboj, teto. Já řeknu, že za to nemůžeš. Že to samo." Dětský
příslib mé záchrany rozesměje nejen mě.
Je nádherná, když se směje. Zírám na ni jako na zjevení a žasnu, že
to opravdu umí. Je to ona a zároveň někdo úplně jiný. Hvězdy
v jejích očích se změnily ve stříbrný vodopád.
"Doufám, že tuhle omluvu nebudete používat v práci, slečno Parker.
Mám obavy, že by to na mě mohlo opravdu fungovat." "V tom případě
to určitě někdy vyzkouším, madam."

"Omlouvám se, ale musíme jít. Myslím, že kromě maminky na nás čeká
ještě pračka. Viď lumpe? Teď se hezky rozluč s paní Davis. Jak se
říká?" "Ahoj" zamává holčička roztomile. "Ahoj, kapitáne. Doufám,
že se zase brzy uvidíme" odpoví ji na pozdrav s úsměvem.
"Nashledanou, madam." "Tak zítra, Andreo."
Ještě se za ní otočím. Z kabelky vytahuje malý notebook a nějaké
papíry. "Počkej, Vicky" vezmu dítě do náruče a udělám pár kroků
zpět. "Budete ještě pracovat, madam? Můžu hodit malou domů a vrátit
se. Mám to kousek. Pomůžu vám."
"Andreo, pokud jste na dnešek vůbec spala, bylo to jen pár hodin.
Takže teď běžte a odpočiňte si." "Nejsem unavená, paní ředitelko."
"Ale ano. Jste. Navíc, tohle už není práce" vytáhne knihu
Nakladatelství Oxford, kterou jsem před půl rokem překládala.
Obchodní a marketingový management. Je určená pro Vysokou školu
podnikání a práva. Tak tohle jsou ty večerní zkoušky, vybaví se mi
její rozhovor s Olívií.
"Tak hodně štěstí, madam." Překvapeně zdvihne obočí a hned potom
mě obdaří jedním ze svých mrazivých pohledů. "Myslela jsem, že
pravidlo číslo dvě už jste zvládla, slečno Parker." "Jistě, madam.
Omlouvám se."