Hra na pravidla

69

Venku je nádherný, slunečný den. "Jdeme, kotě" vezme mě za ruku a
vykročí k blízkému parku. "Chceš se projít?" dívám se na ni
nevěřícně. Většinou nemá na takové hlouposti čas. "Ano. Chci se
projít s tebou" vezme mě za ruku. "Vyzvedneme malou Vicky a uděláme
si prima odpoledne."
Holčička netají nadšení z nečekané návštěvy a já jí, samozřejmě
oprávněně podezřívám, že hlavním důvodem je zmrzlina, kterou ji
nedokážu odepřít.
"Ahoj, poklade" vstává Samantha z lavičky a sevře mě ve svém
medvědím objetí. "Gratuluju" podává mi pugét nádherných růží.
Je tu i Schelby a oba synové.
"Miluju tě" podívám se na ženu, která mě sem přivedla. "Já vím"
usměje se na mě sebejistě a okamžitě mě obejme, abych pochopila, že
to suverénní oznámení byl jen žert.
"Taky tě miluju, kotě" obdaruje mě další pusou na tvář. "Malé
překvapení a trochu opožděná oslava" podá mi vysvětlení. "Asi bych
tu ani nemusela být" rozesměje se, když se okamžitě usadím mezi
drobotinu na pískoviště.

"Ty bys neměla být právník, ale dítě v mateřské škole" směje se mi
Samantha a pomáhá mi vyklepat písek ze všech možných záhybů
oblečení. "Nevím, jestli to víc bavilo tebe nebo ty prcky." "Mě"
prohlásím rozhodně, když zkontroluju, že můj zevnějšek je už
v pořádku.
"Kdo má chuť na zmrzlinu?" obejme Elenna všechny tři děti. "Já!"
dostane se jí hromadné, hlasité odpovědi. "Takže dámy" otočí se
k nám. "Tudy prosím. Směr cukrárna" ukáže kamsi před sebe.

"Líbí se mi jak Sam v přítomnosti Schelby zkrotne" tulím se
do Elenniny náruče už ve ztichlém pokoji. "Mhm. I když by se ti to
nemuselo zdát, moc ji miluje. Pamatuju si, že za ní běhala skoro
dva roky, než se jí podařilo pozvat ji aspoň na kávu." "Znají se ze
školy?" "Ano. Schelby chodila o ročník níž. A protože Samanthu její
pověst předcházela, snažila se od ní držet co nejdál" směje se tiše.
"Sluší jim to spolu. Mají krásnou rodinu." "Mhm. Ale nejvíc to dnes,
mezi těmi dětmi, slušelo tobě" obejme mě pevněji.
"Miluju tyhle večery s tebou" snažím se rychle otočit rozhovor
jiným směrem. O dětech jsme spolu mluvily jen jednou a já si
moc dobře pamatuju jak nepříjemné jí to bylo. Vlastně moc nechápu
proč je nechce. Umí to s nimi báječně a rozhodně se s nimi nenudí.
Dnes mi to předvedla hned několikrát. Malého Thomase krmila
zmrzlinou s takovou jistotou, jako by to dělala už tisíckrát.

"Chceš o tom mluvit?" vytrhne mě z myšlenek. "O čem, lásko?"
"O dětech." "C-co? Jak - jak to myslíš?" nedaří se mi skrýt
překvapení z toho, že ví na co myslím. "No říkala jsi přeci, že
chceš děti ne?" "El." "Říkala jsi, že chceš holčičku" její hlas
zní klidně. "Elenno, to není důležité. Jediné co opravdu chci, je
být s tebou." "Takže už ji nechceš?" "Nechci o tom mluvit" špitnu
tiše, protože mám strach, že když jí řeknu pravdu, tak jí ztratím.
"Jestli už ji nechceš, tak tohle vlastně vůbec nebudeme potřebovat"
podá mi vizitku. Podá mi vizitku lékaře jedné z nejprestižnějších
klinik zabývajících se právě touhle problematikou!!!
"El, ty bys? Ty chceš?" koktám překvapeně a stále dokola čtu ten
malý kousek lesklého papíru. "Mám ale podmínku" políbí mě něžně.
"Nejdřív dokončíš školu."