Hra na pravidla

53

"Sam, co tu děláš?" zírám překvapeně na nečekanou návštěvu.
"Nebereš mi telefon!" dostane se mi naštvané odpovědi. "To není
pravda. Vzala jsem ti ho a ..." "A zase položila!" "Sam..." "Půjdeme
si někam promluvit. Počkám než se oblékneš" přeruší mě znovu. Až teď
si uvědomím, že před ní stojím jen ve spodním prádle. "Ježíš, promiň.
Nejsem zvyklá, že ke mně někdo chodí takhle pozdě večer" začervenám
se. "To nic. Líbí se mi to, poklade" přejede mě uznalým pohledem.
"Teď už sebou hoď. Budu dole u auta."

"Řekneš mi, co se stalo?" zeptá se, když před nás číšník postaví dvě
sklenky červeného vína. "Nic. Jen prostě potřebuju volno. Jsem
utahaná. Navíc ta atmosféra tam... ničí mě to věčné dusno..." "Mhm.
Jsi utahaná jo?" vůbec netají, že mi nevěří ani slovo. "Takže to
nemá nic společného s tím, že s ní spíš." Tohle nebyla otázka dojde
mi vzápětí. "Sam..." "Tak má nebo nemá?!" přeruší mě ostře. "Řekla
ti to?" "Ne. Ale ty ano. Právě teď." Nechala jsem se nachytat jako
školák.

"Kdy se vrátíš?" propaluje mě pohledem. "Sam..." "Proboha, Andreo!
Vážně se musím na všechno zeptat dvakrát?!"
Ona jí to neřekla! Neřekla jí, že jsem dala výpověď! Proč? Přece ten
papír bylo to první, čeho si musela ráno všimnout.
"Dobře. Vezmi si volna, kolik potřebuješ. Promluvím s Elennou a
zařídím to. Hlavně se dej do kupy." "Sam já..." "Andy, ona teď řeší
fakt vážné věci. Potřebuje vedle sebe lidi, kterým může věřit.
Nemůžeš se prostě jen tak sebrat a jít!"
"Samantho přestaň! Už dost! Copak to vážně nechápeš?! Ona o mě
nestojí! Byl to pro ni jen úlet!"
"A pro tebe?" zabodne do mě znovu ty vševědoucí, právnické oči.
"Nechci o tom mluvit" uhýbám pohledem. "Ale já ano! Chci o tom
mluvit, protože za ta léta co Elennu znám, a věř mi, že je to dlouho,
jsem nezažila, že by s někým jen tak ulítla! Tak co?! Pro tebe to
byl taky jen úlet?!" "Samantho..." "Odpověz!" tlačí na mě dál.
"A co chceš slyšet?! Že ji miluju?! Že žárlím jako puberťák?! Že se
zblázním, jestli se do té kanceláře budu muset vrátit, protože bude
zase tak blízko?! Tohle chceš?!"
"Jo. Přesně tohle chci" odpoví mi tiše a napije se ze své sklenky.
"Poklade, ty nejsi úlet. El ani netuší co to je. Není jako já. Nikdy
nic nedělá jen na půl nebo pro zábavu. Nemůžeš se na ni teď vykašlat
jen proto, že má opravdu těžké období. Potřebuje tě. Potřebuje
vedle sebe někoho, kdo tam bude jen pro ni."
"To zvládneš. Vím, že ji neopustíš" odpovím odevzdaně. "A ty?! Co
budeš dělat ty?!" "Já už se tam nevrátím. Sam...dej na ni pozor.
Postarej se o ni, když já nemůžu" dívám se na ni a po tváři se mi
kutálí dvě slané kapky. Nesnažím se je skrýt. Stejně by se mi to
nepovedlo. Sleduje mě bedlivým pohledem. Vrať se tam, kam patříš,
slyším znovu, ale tohle jí nepovím. Tohle ponížení si nechám
pro sebe.
"Musím jít" zvednu se od stolu. "Opravdu to chceš?" zeptá se vážně.
"Ano. Přesně tohle chci." Nelžu. Chci být daleko. Co nejdál od těch
očí, které mě pronásledují každou noc. Od té něhy co se jejich
prostřednictvím nekontrolovatelně dere na povrch jen pro to, aby mě
vzápětí srazila do prachu nicoty.
"Co ti udělala, Andreo?" slyším překvapení v jejím hlase. "Už se
neptej. Musím jít." "Andy, ona prohraje a bude sama..." "Ne. Nebude.
Bude mít tebe. Měj se hezky Sam."