Hra na pravidla

73

Společně s Elennou zmizela i Samantha. Na jejím místě teď sedí
mladá, krásná dívka. Jmenuje se Emily a občas mám pocit, že se
se mnou chce za každou cenu spřátelit. Každý den v poledne zaklepe
na dveře mé kanceláře a pozve mě na oběd. Opakuje to se železnou
pravidelností i když ví, že odmítnu.
"Musíš něco sníst" nevynechala ani dneska. "Nemám hlad díky"
přinutím se ze slušnosti k úsměvu.
Každý den je teď jako přes kopírák. Práce, příprava do školy,
překlad pro Oxford a nekonečně dlouhá noc. Noc, kdy se marně snažím
najít odpověď. Proč? Je to téměř tři měsíce a ještě ji neznám.
Dozvím se to někdy? Dozvím se proč odešla a nechala mě tady?

Už před několika týdny se mi na stole objevila obálka. Moje jméno
nadepsané její rukou. Klíč od bytu číslo 305, klíčky od černého BMW
a zlatá kreditní karta. Žádný vzkaz. Prostě nic. Ani slovo.
Mé věci jsou ještě v jejím bytě. Celou tu dobu sbírám odvahu vyjet
do třicátéhodruhého patra, odemknout a sbalit si těch pár svršků.
Dnes už to musím udělat. Nemůžu to odkládat do nekonečna. Jenomže
vím, že až se to stane, bude to navždy. Bude to, jako by se uzavřel
kruh. Bez vysvětlení, bez loučení, bez šance aspoň doufat.

Je tu ticho a tísnivé prázdno. Její skříň je téměř vyklizená. Jen
na jednom ramínku visí opuštěná, bílá košile. Ta, kterou jsem na ní
milovala nejvíc. Zabořím obličej do hebké látky a marně se snažím
zachytit její vůni. Elenno! Strašně mi chybíš. Bezpečí tvé náruče,
tvůj úsměv, tvoje oči.
Rychle si sbalím pár svých věcí a... Najednou vím, že takhle nemůžu
odejít. Svléknu si sako a přikryju jím tu něžnou, bílou připomínku
toho, že někdy existovala. Do kapsy vložím klíčky od auta i zlatý
náramek, který jsem až do dnešního dne ještě nikdy ze zápěstí
nesundala. Platební kartu tu nechat nemůžu. To by nebylo bezpečné.
Vůbec netuším, kolik peněz na ní je. Vlastně je to jedno. Stejně
jsem nikdy neměla v plánu ji použít.
Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe. Tak tohle je všechno, napadne
mě, než za sebou zavřu dveře. Klíč odevzdám na recepci.

Jsou tři hodiny ráno a já mám strach zavřít oči, protože když to
udělám, uvidím její tvář. Je to jako by tu byla se mnou. Stačilo by
natáhnout ruku a mohla bych se jí dotknout. Jenomže já vím, že se
to nestane. Udělala jsem to už tisíckrát a moje dlaň vždycky našla
jen prázdno. Lásko, kde teď jsi?

Místností se ozve tichý, vyzváněcí tón a na displeji svítí
Samanthino jméno. "Andreo?" ozve se jako z jiného světa. "Ano?"
zmůžu se na odpověď po nekonečné chvíli ticha. "Jak se máš?"