Hra na pravidla

16

"Už půjdu, madam." "Už jste tu především vůbec neměla být" podívá
se naštvaně na hodinky. "Nashledanou, paní ředitelko." "Andreo!
Jen pro případ, že byste si zase něco zapomněla. Moje kancelář bude
dnes v noci zamčená." Mluvila s Mikem, dojde mi rychle. "Jistě,
madam."

Venku je nádherný den. Stavím se za sestrou a domluvím se, že
vyzvednu neteř ze školky, napadne mě. Prcek jistě ocení zmrzlinu
a moje dvojče volné odpoledne.
"Jasně. Vezmi si ji, jestli chceš, ale do šesti ať jste doma. Víš
jak máma nesnáší, když se někdo zpozdí na večeři." "Neboj. Budu jí
mít plné zuby už ve čtyři a navíc mám ještě práci." "Měla by sis
dát aspoň na chvilku pauzu. To vysedávání u počítače do noci, tě
zničí, Andy." "No jo. Tohle dodělám a další knihu už nevezmu"
nezbývá mi než souhlasit. Sestra je jediná, kdo ví o mé druhé práci
a rozhodně z ní nemá radost. Ale je jí jasné, že v tuhle chvíli je
to prostě nutnost. "Až malá trochu povyroste, pomůžu ti." "Jasně,
sestřičko. Tak se zatím měj. Uvidíme se nejpozději v šest."

"Tak Vicky, jakou si dáme? Tuhle červenou?" "Ne. Chci tuhle
šmoulovou" stojí holčička na špičkách a malinkým prstíkem ukazuje
do skleněné vytríny. "A jaká barva je šmoulová? Víš to?" "Modrá,
teto." "Tak dobře. Když to tak hezky umíš, tak ty si dáš šmoulovou
a já červenou jo? A sníme si to támhle u stolečku. Ať se nepokecáš
jako posledně. To by nám mamka dala."
"A co ses dneska naučila ve školce?" "Dneska jsme si kreslili, teto.
Namalovala jsem mamku, babičku a tebe u moře." "U moře? tak to musí
být moc hezký výkres. A sebe jsi nenakreslila?" "Ne, protože já jsem
na veliké lodi, daleko od břehu a dělám tam kapitána." "Aha.
Nevěděla jsem, že jsi kapitán." "Ještě nejsem, ale budu, až budu
velká." "Tak to jo. Počkej, kapitáne, utřeme ti pusu jo?" vezmu
ubrousek a jemně otírám upatlanou, modrou tvářičku.
"Teto, musí kapitán umět plavat?" "Myslím, že určitě musí. Co kdyby
se loď potopila? Jak by se dostal zpátky na břeh, kdyby to neuměl?"
"A naučíš mě to? Mamka s babičkou pořád nemají čas." "To nevím,
broučku. Ale když to půjde, vezmu si za dva týdny jeden den volna a
pojedeme se učit plavat. Teď tady počkej. Dojdu ještě pro jeden
ubrousek jo?"
"Den volna si klidně můžete vzít kdykoli, slečno Parker. Nemám s tím
problém." Kráska se stříbrnýma očima stojí přede mnou a podává mi
balíček papírových kapesníků. "D-děkuji, madam."
Co tady proboha dělá?! Tahle cukrárna je sice blízko společnosti,
ale rozhodně to není podnik, kde bych ji čekala.
"Můžu?" kývne směrem k volné židli. "J-jistě, madam" podávám jí
zpátky ubrousky. "Myslím, že je ještě budete potřebovat" upozorní
mě na nedojedený pohár s modrou hmotou. "Tak co, kapitáne. Která
zmrzlina je tu nejlepší?" usměje se na holčičku. Ta se v rozpacích
sesmekne ze židle a vyleze mi na klín. "Omlouvám se, paní ředitelko.
Je teď v tom stydlivém věku. Ještě před půl rokem by vás jednoduše
vzala za ruku a šla s vámi klidně nakupovat." "To je v pořádku.
Je to dítě. Vypadá jako vaše zmenšená kopie." "Moje neteř. Jsme se
sestrou dvojčata."
"Řekneš paní Davis jak se jmenuješ?" pohladím holčičku. "Vicky"
zašeptá nesměle. "A jakou zmrzlinu máš nejraději?" "Šmoulovou."
"Šmoulová je jaká barva?" "Modrá."
"Hmmmmm" zatleská uznale. "Šikovná jako její teta. Jen doufám, že
bude pilnější." "Takhle to není, madam" teď pro změnu klopím oči já.
"Ne? Tak jak to tedy je, Andreo?" "Madam..."
"Dvakrát ledovou kávu a ještě jednu zmrzlinu" kývne na servírku.
"Poslouchám" otočí se zpátky ke mně. "Já...není to tak, že bych
nechtěla studovat. Jen to teď prostě, po ekonomické stránce, není
možné." Než si to stihnu uvědomit, ví o mně téměř všechno.
"Slečno Parker, nejsem takový asociál, jak si o mě zřejmě myslíte.
Je jasné, že když někdo, s tak výbornými výsledky, nechá školy
po třech letech, má k tomu nejspíš finanční důvody.
Kdybyste mě tehdy nechala domluvit, věděla byste, že i pro dálkové
studium existuje možnost stipendia. Je sice poměrně obtížné na něj
dosáhnout, ale s tím co umíte..." "Madam..." "Andreo, ta práce,
kterou jste pro mě udělala v noci, je vynikající. Nemusela jsem
upravit vůbec nic. Navíc, pokud by nevyšlo stípko, uvažuji o tom,
že ve společnosti zavedu program, který by umožňoval rozšíření
vzdělání zaměstnanců. Prvotní myšlenka je asi taková, že studium
zaplatí firma a dotyčný ji to vrátí povinně odpracovanými léty."
Napije se kávy a čeká na mou reakci. "Co tomu říkáte?" "Tohle zní
skvěle, madam. Jen si nejsem jistá, že vám to majitel společnosti
povolí." "To není vaše starost, Andreo. Od vás chci slyšet pouze
jediné. Chcete ta práva dodělat nebo ne?" "Jistě, že chci, pokud
je to možné, madam." "Výborně, zítra vám přinesu přihlášku."