Hra na pravidla

65

"Ahoj Andy, nemohla bys, prosím, dneska odpoledne vyzvednout
malou?" volá mi sestra hned druhý den po návratu. "Jasně. Co se
děje, že máma nemůže?" "No...bude dýl v práci a já vlastně taky,
takže..." "Ségra co je?! Co se stalo?" vyzvídám okamžitě, protože
tohle určitě není normální stav. "Nic jen, přišly nějaké složenky
s nedoplatky a Vicky roste jako z vody. Za chvíli ji nebudu mít
do čeho obléknout. Tak můžeš?" ujišťuje se ještě. "Jo. Vyzvednu ji,
neboj."
Dalo se čekat, že bez mého překládání se naše finanční situace
trochu zhorší, ale částka, kterou jsem ze ségry nakonec vypáčila
téměř násilím, mi skoro vyrazila dech. Tohle beze mě nezvládnou.
Stačila mi bleskově rychlá kalkulace. Společný příjem versus dva
nájmy (jejich a můj byt), složenky, jídlo, školka a oblečení pro
holčičku. Na konci výpočtu na mě vykoukl očekávaný, děsivý mínus.
Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy není nad čím přemýšlet. Všechno
je jasné. Bez váhání zvednu telefon a vytočím číslo nakladatelství
Oxford.

"Ahoj, prcku" zvednu holčičku do náruče. "Stýskalo se mi." "Mně
taky, teto" dostanu úžasnou, ulepenou pusu na tvář. "Půjdeme
na kolotoč?" zeptám se toho malého, věčně rozesmátého človíčka
a zamířím do blízkého parku. "Na kolotoč a na zmrzlinku?" smlouvá
vychytrale. ""Dobře. Kolotoč a potom zmrzlina" nechám se přesvědčit
rychle.

"Copak je, Vicky" zeptám se, když už sedíme v cukrárně a zdá se mi,
že dítě je víc potichu než obvykle. "Nechutná ti to?" "Chutná."
"Tak proč mi neřekneš, co je nového ve školce?" mám o ni starost.
"Bolí mě nožičky." "Bolí tě nožičky?" "Jo." "Neříká se jo, ale ano"
pokárám ji tiše. "A co tě ještě bolí?" "Jenom nožičky. Mamka říkala,
že zítra koupíme nový botičky."
Krve by se ve mně nedořezal. Sestra mi sice nastínila situaci, ale
zjevně mi ji zdaleka nevykreslila úplně. Nikdy by nenechala chodit
tohle naše zlatíčko v botách, které ho tlačí. Nikdy, kdyby k tomu
neměla vážný důvod.
"Tak víš co, Vicky? Dojíme zmrzlinu a půjdeme koupit botičky už
dneska, abyste zítra měly s maminkou čas na hraní jo?" "Dobře,
teto" usměje se na mě dítě a nemotorně si rozpatlá další lžičku
krému po tváři. "Ale pak bude ještě jedna zmrzlinka jo?" udělá
na mě ty nejkrásnější psí oči na světě. "Tak jo, ty zlobidlo"
povzdechnu si nad tím, jak mě má dokonale ochočenou. "Neříká se jo,
ale ano" poučí mě důležitě.

"Kde jsi, kotě?" pohladí mě sametový alt ve sluchátku. "V cukrárně
na zmrzlině s neteří." "Můžu za vámi?" zeptá se nejistě. "Jistě.
Přijď brzy, lásko. Už se mi stýská" odpovím tiše, protože kolem nás
sedí spousta lidí. "Budu spěchat" slyším úsměv v jejím hlase.

"Ahoj, kapitáne" pohladí malou rozčepýřenou hlavičku. "Ahoj, teto"
pozdraví ji holčička jako starou známou, přestože se vidí teprve
podruhé. "Ahoj, kotě" zašeptá, když se ke mně nakloní a políbí mě
na tvář. "Tak co maličká, jaký jsi měla den? Byla jsi ve školce?"
usměje se na dítě, zatímco mě bere pod stolem za ruku. Holčička
nadšená zájmem nového posluchače, spustí stavidla své výmluvnosti
naplno. Během několika málo minut ví Elenna a všem, co jí dnešek
nabídl, včetně nových bot, kolotoče a zmrzliny.
"Počkej, ty brepto" snažím se ubrouskem utřít upatlanou tvářičku
a aspoň na chvíli přerušit to nekonečné, veselé žvatlání.

"Jednou budeš skvělá máma" pozoruje mě žena v perfektně střiženém
obleku s úsměvem. "Myslíš?" "Mhm. Chceš přece děti ne?" pohladí mě
po ruce. "A ty?" V jejích očích spatřím překvapení. Tuhle otázku
nečekala. "Ano" odpovím po chvíli. "Jednou bych chtěla dítě.
Holčičku. Aby měla tvoje oči a úsměv. Aby byla jako ty" dívám se
na ni vážně. "Andreo...já...to..." koktá v rozpacích. "Nevadí,
jestli nechceš. Nic to nezmění na tom, co k tobě cítím" zašeptám
rychle, když si uvědomím do jaké situace jsem ji svým sněním
dostala.
"Nejde o to co chci nebo ne" najde rychle ztracenou rovnováhu. "Jde
o to, že... na tohle už jsem trochu stará" usměje se smutně. "Jde
to i jinak" odpovím tiše a sbírám odvahu se jí podívat do očí.
"Co?! Ty bys chtěla...?" "Ano."