Hra na pravidla

14

Je deset hodin večer a moje oči už se odmítají soustředit
na obrazovku notebooku. Už šla domů nebo ještě stále sedí
v kanceláři a snaží se dát do pořádku chaos po Bennetovi? Jak dlouho
tohle tempo vydrží? Jak dlouho se vydržím dívat já na to, jak se
ničí? Zvednu se a navléknu lehkou bundu.

Okna její kanceláře svítí. Moje krásná, ledová šéfová ještě pracuje.
El, jdi už domů. Jdi se vyspat. Odpočiň si. Ještě téměř další hodinu
si opakuju tuhle modlitbičku, než mě konečně vyslyší.
Vidím ji, jak vychází ze dveří. Nasedá do auta a snad se nechává
odvézt domů. Počkám až vůz zmizí za zatáčkou a konečně vcházím
dovnitř.
"Co tu děláte, slečno Parker?" recepční netají své překvapení. "Nic,
Miku, jen jsem si tu něco zapomněla" lžu bez uzardění a rychle
mizím za dveřmi výtahu.
Její stůl je plný papírů. Jednotlivé složky jsou roztříděné přesně
podle jejího smyslu pro pořádek. Spěchá, nutné, bez odkladu, není
důležité, jen zkontrolovat... I bez vzorně napsaných poznámek bych
je dokázala definovat. Beru si štos 'spěchá' a dnes již podruhé
vcházím do své kanceláře.
Pročítám jednu kauzu za druhou. U některých jen změním formulaci,
jinde musím použít nápovědu, ale vložím ověřený paragraf. Ve čtyři
ráno pokládám celou hromádku zpět na její stůl. Každá, jednotlivá
složka je opatřena poznámkou o změně, kterou jsem tam udělala.
Za tohle mě zabije, napadne mě ještě, když položím hlavu na polštář.

"Zase si chceš tohle kafe udělat sama?" přivítá mě sestra v zástěrce,
kterou tak důvěrně znám. "Ano. Dovol mi to. Musím mít jistotu, že
to bude dokonalé." "Dokonalá káva, pro dokonalou šéfovou" usmívá se
a pouští mě za kávovar. "Kdy jí řekneš, že ji miluješ?" Tahle otázka
se mi nelíbí. Vůbec nezapadá do mých plánů a ... já jí to přece nikdy
ani říct nemůžu. Copak někdo jako ona by byl s někým jako jsem já?
Ne. Tohle  se nikdy nestane. "Nemiluju ji. Jak jsi přišla
na takovou blbost. Ségra, vzpamatuj se. Je to prostě jen moje šéfová.
Když jí přinesu ranní kafe, je smířlivější a neřve na mě tak často."
"No, jak myslíš sestřičko. Já ti samozřejmě věřím každé slovo. Jen
jsem tě ještě nikdy takhle neviděla. Takže... " "Co takže?" "Takže
vím, že jsi zamilovaná. Jsi zamilovaná poprvé v životě a já ti
závidím. Ona musí být neskutečná." "Neskutečná? To opravdu je.
Takovou horu ledu jsi ještě nikdy neviděla. Přestaň fantazírovat.
Už musím jít. Jestli přijdu pozdě, vykostí mě."