Hra na pravidla

89

"Elenno!" "Mami!" ozve se téměř současně za mými zády. Ty hlasy
znám. Samantha a David zřejmě zaslechli část našeho rozhovoru.
Už mě to nezajímá. Zavřu za sebou dveře a s dítětem v náruči ještě
jednou zanechám stopy ve vzorně uhrabaném písku.

"Andreo, počkej!" Samantha Wilson vyběhne za mnou. "Počkej!"
Neochotně se zastavím "Hodím tě domů" nabídne mi. "To není třeba"
odvrátím od ní hlavu. Fakt teď nepotřebuju, aby si všimla, že
brečím. Jestliže jsem po celou dobu udržela emoce na uzdě, tak teď
už se nedalo dělat nic jiného, než jim dát volný průchod. "Ale je.
Pojď" vezme mě za paži a odvede k autu.

"Co jsi vlastně čekala?" zeptá se už o pár bloků dál. "Ty jsi
říkala, že by to měla vědět. Tak teď to ví" nechtěně zvednu hlas.
"Takhle?" podívá se na mě nechápavě. "To je snad jedno jak! A víš
co jsem čekala?! Že se aspoň podívá na svou dceru!"
"Andreo uklidni se. Byl to pro ni šok. Objevíš se a vybalíš na ni
takovouhle jobovku. Přece to šlo říct nějak jinak ne?" "Nemělo to
být takhle. Prostě mi to v té situaci vyklouzlo" začínám se cítit
provinile.
"Nech ji to vydýchat. Ona se ozve, uvidíš." "To opravdu nemusí.
Ten dnešek mi bohatě stačil. Chápeš, že mi nabídla peníze?!"
Ani teď ještě nevím, jestli to co cítím je lítost nebo vztek.
"Poklade, za těch pár dní co je tady, za ní přišla spousta lidí.
A všichni si přišli pro peníze. Ona už vlastně ani nic jiného
nečeká."

"Andreo, Elenna nikdy nebyla s nikým tak, jako s tebou" řekne mi už
na zahradě u kávy. "Na škole měla pár nezávazných a většinou
jednodenních známostí a pak přišel Patrick. Než tě potkala, tak ani
netušila, že se dá něco takového opravdu prožít. Všechno pro ni
bylo nové. Ty ani netušíš, co jsi pro ni znamenala. Když tenkrát
s Davidem odjížděla, nechala tu kus sebe. Z dálky tě sledovala.
Nejen, že hlídala tvé bezpečí. Věděla o tvých zkouškách. Věděla, že
jsi dokončila školu. Když se k tobě nastěhovala Chiara, tak
přestala sledovat tvé soukromí." "Ona to věděla?" "Ano. Na jednu
stranu byla šťasná, že nejsi sama a na tu druhou v ní něco umřelo.
Pak už jen sledovala, jak si vedeš v práci. Vážně myslíš, že se
někdo rok po škole může jen tak stát hlavním právníkem firmy? Že má
automaticky takový plat, aby si mohl koupit dům?" "Takže tohle
všechno zařídila ona?" teď jsem opravdu překvapená. "Andreo, tohle
nemáš vědět! Ale ano. Tehdy dala Patrickovi všechny firmy. Všechny,
kromě jediné. Té kde jsi pracovala ty."
Samantha nervózně zamíchá kávu. "Když se dozvěděla, že čekáš dítě,
byl to pro ni konec. Už jsi měla všechno co jsi kdy chtěla a ona
už pro tebe nemohla nic udělat. Teď už to bylo jen na tobě."
"Přestala se o mě zajímat?" "V podstatě ano. Měla jsi svůj dům,
svou ženu, své dítě, svou práci. Měla jsi svůj svět. Už nebylo nic,
co by ti mohla dát." "Sam? Proč to vlastně všechno dělala?"
"Zlato, na světě jsou jen dva lidé, které opravdu miluje. David
a ty" usměje se na mě. "Tedy...teď už jste nejspíš tři" opraví se.
"Ale svou dceru nechce" řeknu tiše.
"Ty to fakt nechápeš?! Víš vůbec cos jí řekla?! Pořídila sis její
dítě s nějakou italskou holkou a hodláš ho s ní vychovávat! Andreo,
ona je v situaci, kdy nemůže vůbec nic dělat!"
"Já chápu, že její reakce byla...řekněme nečekaná, ale nech ji to
vstřebat. Na tohle potřebuje čas."