Hra na pravidla

86

"Tak dost! Takhle s mou matkou mluvit nebudete!" okřikne mě vysoký
chlapec téměř dospělým hlasem a ochranitelsky ji vezme kolem ramen.
Z jeho tváře se na mě dívají její ledové, stříbrné oči. "Jak se
vůbec opovažujete někoho soudit?! Nic nevíte! Nejste taková, jaká
jsem si myslel!" "Davide, to nic" pohladí ho jemně po tváři. "Má
na to právo. Promiň" kývne směrem ke mně s náznakem křečovitého
úsměvu. "Měj se hezky." Pak se podívá na hodinky: "Je čas. Musíme
jet." Vezme svého syna za paži a vykročí ke dveřím. "Elenno!"
Na malou chvíli zaváhá, ale už se neotočí. "Jdeme" slyším ještě.

Ruka na mém rameni patří Samantě Wilson. "Tohle asi nedopadlo tak,
jak si chtěla, že?" "Sam! Co tu děláš?! Kdy jsi přijela?" vrhnu se
jí do náruče. "Ahoj, poklade" osloví mě jako za starých časů. "Jsem
tu jen na skok, kvůli pohřbu a řešení pozůstalosti, ale na tebe si
čas udělám. Můžeš dnes večer?" směje se mému nadšení. "Jistě. Jen
mi dej vědět kdy a kde. Budu tam." "Dobře. Uvidíme se, zlato."

"Křivdíš jí" podívá se na mě Samantha vážně, když na ni doslova
vychrstnu všechnu tu nespravedlnost dnešního setkání. "A čím? Chtěla
jsem jen vědět, proč se ani nerozloučila. Chtěla jsem, aby mi do očí
řekla, jak málo jí na mě tenkrát záleželo. Jak jsem jí nestála ani
za jeden hloupý telefonát." "A věřila bys jí, kdyby ti dnes řekla,
že to není pravda?" napije se ze své sklenky. "Tak vidíš" odpoví si
sama, když já mlčím. "Sam, ona zmizela bez jediného slova!" "Ano.
A kdyby k tomu neměla vážný důvod, nikdy by ti to neudělala."
Pochybnosti v mé tváři ji ujistí v tom, že mě nepřesvědčila.
"Tak dobře. Elenna mě za to asi zabije, ale řeknu ti, jak to tenkrát
bylo" opře se otráveně do křesla.

"Tehdy jsme myslely, že se všechno vyřešilo rozvodem. El ustoupila
a souhlasila s tím, že David zůstane u otce. Patrick byl skvělý táta.
Nebyl důvod se bát, že se dítěti něco stane. Navíc se mohli, i když
jen sporadicky a pod dohledem, vídat.
Ten večer volal, aby jí řekl, že se s Davidem odstěhuje a ona už ho
neuvidí."
"Sam, to je přece nesmysl. Proč by to dělal? Vyhrál. Dostal všechno,
co chtěl. Neměl důvod jí dál ubližovat."
"Ale měl. Tebe. Když tě přestala skrývat, pochopil, že tě opravdu
miluje. Pochopil, že se mu nepodařilo zničit ji úplně a že i přes to
všechno co jí udělal, může být aspoň trochu šťastná. Tehdy mu došlo,
že už se vážně nevrátí. Že se neobjeví u dveří zlomená a ponížená
a nebude prosit, aby mohla být se svým synem a že je to vlastně on,
kdo prohrál. A zřejmě v tuhle chvíli se rozhodl pomstít" dívá se
na mě vážně.
"Když tam ten večer přijela, už jí nepustil zpátky. Držel jí
zavřenou. Týral ji, znásilňoval a ponižoval tak dlouho, dokud na to
David nepřišel. Tehdy mu bylo deset let."
"Ale ona přece musela tušit, že se to může stát" namítnu nesměle.
"Věděla to" napije se Samantha znovu ze své sklenky. "Ale byl tam
její syn. Nemohla dovolit, aby si myslel, že ho opustila."
"A jak se jí tedy povedlo aby...?" "To vlastně do dneška nikdo neví.
David zjistil, že tam je a taky brzy přišel na to, co se děje.
Za pár dní jí Patrick oznámil, že můžou oba odjet pod podmínkou, že
opustí stát a už se s tebou nikdy nesetká. Výměnou jí nabídl bezpečí
tvé i tvojí rodiny. A dál už to znáš." "Ano. To znám" nedokážu skrýt
hořkost ve svém hlase. "Odjela bez rozloučení a mě nechala tady."
"Andreo! Pochop to konečně! Ona nemohla udělat nic jiného! David
měl pravdu, když ti řekl, že nic nevíš! Udělala všechno, aby tě
ochránila. Během dvou dnů se kolem tebe objevilo hodně nových lidí.
Tvůj nový šéf v kanceláři, nová asistentka, nový recepční a celá
řada dalších, které jsi ani nezaznamenala. Ti všichni tu byli, aby
na tebe dávali pozor. A tihle všichni na to jsou perfektně školení.
Elenna nikdy neuvěřila Patrickovi, že tě nechá na pokoji. Na to ho
znala příliš dobře. Vlastně i to, že se o nic nepokusil je záhada.
Zřejmě zjistil, jak dobře jsi hlídaná a nechtěl na sebe zbytečně
upozorňovat. Elenna směrem k tobě mlčela ze stejného důvodu.
Nechtěla riskovat, že ho něčím vyprovokuje a on ti ublíží."
"Sam, už je tu tři dny. Za tu dobu mi mohla zavolat tisíckrát."
"Ano. Už je tu tři dny a ještě nespala. Uklízí po něm všechno to
svinstvo. Nemůže dovolit, aby jméno Marshall lidé vláčeli bahnem.
Když pominu fakt, jaký dopad by to mělo na celou korporaci, nemůžu
zapomenout, že to jméno nosí ona i její syn." Samantha už je
zoufalá z toho, jak zarputile odmítám jakýkoli argument Elenniny
obhajoby.
"Andreo, přestaň už konečně hledat další důvody proč ji nenávidět.
Ona ví, že tu nebyla. Ví, že tě opustila a už ve chvíli kdy to
udělala, se musela smířit s tím, že jí to nikdy neodpustíš."
"Ví, že tu nebyla?! Tak to je skvělý! Ona tu totiž nebyla čtyři
roky, osm měsíců a patnáct dní!" vybíjím si, úplně nesmyslně, vztek
na ženě, která na tom celém nenese ani nejmenší vinu.
"Ty ji pořád miluješ!" zírá na mě ohromeně.
"N-ne! Už ji nemiluju!" koktám překotně, protože právě teď vyslovila
něco, o čem už strašně dlouhou dobu snažím přesvědčit sama sebe. Že
to tak není.
"Zlato, kdybys byla na jejím místě, udělala bys to samé! Zvlášť,
kdyby šlo o tvou dceru!" "Sam! Je to i její dcera!"

"C-cože?!" šokovaná Samantha Wilson sedí naproti mně a zřejmě marně
hledá slova k reakci na tuhle informaci. "Je to pravda" dívám se jí
zpříma do očí.
Právnička do sebe naráz obrátí plnou skleničku, kterou nám právě
číšník donesl a prudce narazí zády na opěradlo židle.
"Musíš jí to říct" skoro zašeptá po několika minutách hrobového
ticha. "Nemusím!" "Andreo! To nemyslíš vážně! Musíš jí říct, že
spolu máte dítě!" "Ne! Jediné co teď musím, je jít domů a postarat
se o svou dceru!"