Hra na pravidla

100

Dívám se na její, nenávistí poznamenaná, záda a mlčím. Moje hrdlo
se stáhlo dosud nepoznanou bolestí. Žena, kterou miluju nejvíc, si
prošla opravdovým peklem.
Rány, které kdysi nikdo neošetřil. Dlouhé jizvy v místech, kde kůže
praskla. A tohle všechno překrývá krutě vyrytý nápis. 'Děvka' čtu
šokovaně. Cena, kterou zaplatila za lásku ke mně. A teď se chystá
zaplatit znovu.
"Tady máš svou odpověď" řekne stále ještě zády ke mně. "Teď už
můžeš jít." "Elenno..." "Běž, prosím." "Ne!" obejmu ji pevně.
"Pust mě" snaží se sundat mé ruce. "Ne" otočím ji k sobě. "Elenno,
vím, že mě miluješ. Nevím jestli tak moc jako já tebe, ale vím, že
ano. A taky vím, proč tohle děláš. Nepustím tě. Už nikdy." Svírám
ji v náruči dokud se neuklidní. "Miluju tě" opřu si čelo o to její.
"Strašně moc. Nenechám tě znovu odejít" líbám ty nejúžasnější rty
na světě a ony mi to něžně oplácí.
"Už mě pust" poprosí za chvíli. "Potřebuju sprchu." "Mhm. Já taky.
A potřebuju ji s tebou." "Andreo ne. Nechci, aby ses musela dívat
na něco takového" sklopí oči. "A co ještě nechceš, lásko?" zeptám
se hravě. "Řekni mi to raději všechno najednou, protože potom už
nebudeš mít čas" teď jsem to já, kdo si rychle svlékne košili.
"Myslím to vážně." "Já taky" znovu ji obejmu. "Teď potřebuju sprchu
a potom budu potřebovat něco docela jiného. A k obojímu nutně
potřebuju tebe" šeptám, zatímco rozepínám pásek jejích kalhot.
"Kotě..." "Pssst" přikryju jí ústa. "Pojď."

Horká voda dopadá na naše těla a ona se mi chvěje v náruči, jako by
jí byla zima. "Co je, lásko?" líbám ji něžně. "Andreo, já... je to
odporné. Myslíš, že to nevím? Pust mě." "Už jsem ti řekla, že ne.
Nenuť mě to opakovat. Elenno, potřebuju tě. Tvoje dcera tě
potřebuje. Už nechceme být bez tebe."
Halím ji do velké, hotelové osušky jako dítě. "Přesně takhle to
miluje Anička" směju se. "Andreo, proč jsi vlastně...?" Chvíli mi
trvá než pochopím, že se ptá na naši dceru. "A proč ty?" přitisknu
si k ústům zápěstí na kterém je stále ještě i můj náramek.

"Tak aspoň zhasni" zaprosí tiše, když jí nedovolím obléct tričko.
"Dneska mě nechceš vidět?" zeptám se překvapeně. "Chci, ale
nechci..." "Tak počkej" rozhodnu se ji dál netrápit. Rozsvítím
malou lampičku na druhé straně pokoje a zhasnu hlavní světlo.
"V pořádku?" položím ji opatrně na postel.
"Řekni mi to." "Co?" "Ty víš." "Miluju tě." "Ještě." "Miluju tě."
Konečně se nebrání. Šeptám jí, jak je nádherná a jak moc po ní
toužím. Mazlím se s ní, dokud nezapomene na svět okolo nás. Jen ona
a já. Stejně jako tenkrát.