Hra na pravidla

90

"Zjevně ne tolik" ukážu Sam telefon na jehož displeji svítí
Elennino jméno. "Nevezmeš to?" "Ne. Nemůžu. Ne po tom, co mi dnes
řekla." Protivný, vyzváněcí tón zní nekonečně dlouho. Vydechnu si,
když utichne. Vzápětí se ozve hodně podobný v právniččině kapse.
"Ví, že jsme spolu" podívá se na obrazovku. "Neber to" poprosím ji.
"Jednou si stejně budete muset promluvit" zvedne se od stolu.
"Nebudeme. Vůbec jsem jí to neměla říkat. Anička je moje a jenom
moje. Na tom se nic nezmění. To nedokáže ani samotná Elenna Davis."
"No, jak myslíš" povzdechne si ještě.

Telefon neúnavně, vytrvale vyzvání dokud ho nevypnu. Nechci s ní
mluvit. Ta žena, která tam dneska stála už nebyla Elenna. Tedy ne
ta Elenna, kterou jsem znala. Byla tak krásná jako kdysi a přitom
tak strašně cizí. Znovu se otřesu chladem při vzpomínce na její
pohled.

Holčička se hlasitě směje a ukazuje prstíčkem na obrázek v knížce.
Napodobování hlasů zvířátek je její oblíbená hra. Udělám všechno
pro to, abys byla šťastné dítě, políbím ji do rozuchaných vlásků.

Zvonek mě donutí se zvednout a přerušit hru. "Teta Chiara si přišla
hrát s námi" usměju se na dítě a jdu otevřít.
"Ahoj." Za dveřmi stojí Elenna a jako její tichý stín David. "Co tu
chceš?" nehodlám si zrovna hrát na slušné vychování, ale ustoupím
stranou a nechám je vejít. "Chci ji vidět." "Viděla jsi ji dnes
dopoledne." "Andreo" nahlíží mi přes rameno do míst, kde se
prcek nemotorně snaží obrátit tvrdý list knížky. "Bů!" vyrazí
ze sebe nadšeně, když se mu to konečně podaří. "Co chceš?" zopakuju
otázku. "Už jsem ti to řekla. Chtěla bych ji vidět" řekne tiše. "Ne."
"Andreo..." "Co?" přeruším ji hrubě. "Je to i moje dítě" zašeptá.
"Tvoje dítě?" rozesměju se udiveně. "To je nějaké nové synonymum
pro hračku, kterou si můžeš koupit?!" Na tohle mi neodpoví. Tiše
stojí a dívá se mi do očí. "Není tvoje. Je jenom moje, rozumíš?!
Nemáš k ní žádné závazky, takže to můžeš klidně pustit z hlavy
a zase jít!" To, co se jí právě zalesklo v očích není to nádherné
stříbro, které jsem byla zvyklá vídat. "Ani jsi tam nebyla, když
se narodila" řeknu už mírněji. "Promiň" zašeptá ještě a pak se
prostě otočí a odejde.
David nás celou dobu sleduje bez jediného slova. Teď už se dívá jen
na mě. Pak se schýbne a zvedne ze země růžového, plyšového slona.
"Má ho ráda?" položí mi jednoduchou otázku. "A-ano. Neusne bez něj"
nechápu proč se na to ptá. "Vybíral jsem ho sám" usměje se.
"Tehdy mě stál celé kapesné" pohladí hračku. Pak se mi podívá zpříma
do očí. "Seděla u vás celou noc. Asi vám nemusím říkat co všechno
tehdy riskovala, kdyby se to otec dozvěděl." I on teď svůj pohled
směřuje za mé rameno. Obejde mě a poklekne k dítěti. "Ahoj, maličká"
pohladí neposedné vlásky a podá jí plyšáka.
"Jestli matce na něčem ještě záleží, pak je to to, aby alespoň jeden
z jejích potomků měl šťastné dětství. Už vás nebudeme obtěžovat,
slečno Parker. Máte mé slovo." "Jsem Andrea" hlesnu tiše. "Já vím.
Sbohem, slečno Parker."