"Mama!" Moje dcera se dere Chiaře z náruče a natahuje ke mně
ručičky. "Ahoj, koťátko" líbám ji na buclatou tvářičku. "Dáš mi
taky pusu?" nastavím jí svoji tvář. "Ta byla krásná" rozesměju se a
vylovím z kapsy balíček kapesníků. "Byla jsi hodná?" "Jo" kýve
snaživě hlavičkou a nepouští se mého krku.
Ví, že teď už budeme jenom spolu. Celý večer už budu jenom její až
do chvíle, kdy usne u pohádky.
Za pár dnů jí budou dva roky. Za tu dobu mi dala spoustu nádherných
momentů. První objetí, první pusa, první, nejistý krůček i ten den,
kdy poprvé řekla máma.
Miluju její smích, miluju její dětskou, neohrabanou něhu a miluju
její urputnou neústupnost, když jí něco nejde.
Elenno, máš krásnou dceru. Škoda, že nemůžeš vidět a žít všechno to,
co vidím a žiju já.
Už na ni téměř nemyslím. Práce a malá Anička vyplnily celý můj
svět, takže mi vlastně ani nechybí. Za ta léta mi došlo, že kdyby
chtěla, našla by způsob. Kdyby chtěla.
"Tak a půjdeme do postýlky" hebké vlásky voní dětským šamponem.
"Tú" odmítá si lehnout a rozhlíží se kolem sebe. "Kdepak jsi ho
nechala? Najdeme ho spolu jo?" zvednu ji a vrátíme se do obýváku.
Jistě. Růžový, plyšový slon leží na hromadě spolu s ostatními
hračkami. Ale on je jediný, bez kterého neusne. "Tú" obejme ho
ručičkama a zaboří hlavičku do měkkého plyše.
Jsem unavená, ale ještě musím pročíst pár věcí do práce. Natáhnu se
po dálkovém ovladači a pustím televizi.
"Hromadná dopravní nehoda zastavila provoz na dálnici. V kolizi
skončilo šest automobilů a na místě jsou bohužel i mrtví. Podle
zatím neověřených informací je mezi obětmi i známý podnikatel
Patrick Marshall..."
Co?! Nevěřícně zírám na obrazovku. Mezi hromadami plechu, které byly
ještě před chvílí automobily, je někde tělo muže, kterého nenávidím
nejvíc. Snad je to pravda, napadne mě a v zápětí se oklepu hrůzou
z toho, že si snad vážně něco takového přeju.
ČTEŠ
Hra na pravidla
Romance"Potřebuju tu práci!" "Máš práci." Dala jsem výpověď!" "Nepodepsala jsem ji."
