Hra na pravidla

9

"Madam Davis" políbí jí ruku ředitel rakouského koncernu. "Bylo mi
potěšením." "I mně, pane" oznámí mu znuděně. Počká až muži opustí
restauraci a otočí se k Bennetovi. "Ráno přijďte do mé kanceláře!
To, co se dnes stalo, nezůstane bez následků! V International Trade
and Law jste skončil!" "Ale, madam..." "Odejděte!"
"Půjdu také" chystám se následovat Williama. "Ne, Andreo. Vy
zůstaňte." "Potřebuji stůl pro dva a chci soukromí" kývne na číšníka.
"Jistě, madam. Račte se mnou."

"Dvakrát Jack Daniel's s ledem" požádá, když nás mladík usadí
ke stolu v ústraní.
"V mé kanceláři existují ještě další pravidla" oznámí mi jen tak
mimochodem. "Pravidlo číslo tři: Žádný alkohol." Pozoruje mě svýma
stříbrnýma očima a já si nejsem jistá, jestli se mi to zdá nebo
jestli opravdu postrádají svůj mrazivý nádech.
"To je v pořádku, paní Davis. Piju jen naprosto výjmečně. Navíc...
teď už je to jedno, že?" Usmívám se a užívám si každou vteřinu té
chvíle. Už přede mnou nesedí moje nadřízená. Je tu jen krásná žena,
která, patrně pouhým nedopatřením, stráví následujících pár minut
se mnou.
Tohle už se nebude nikdy opakovat, uvědomuju si. Škoda. Opravdu bych
ji chtěla vidět, jak se usmívá. Její perfektně tvarované rty
prozrazují, že i to by se  dalo snadno zařadit mezi divy světa.

"Andreo" osloví mě, když před nás číšník položí dvě sklenky se
zlatou tekutinou. "Opravdu to je moje chyba. Nejen Bennet, ale i já
jsem po vás kontrolovala tu smlouvu. Byl to váš první den. Nechtěla
jsem riskovat, že se něco pokazí."
Mlčky ji pozoruju. Práce. Znáš vůbec něco jiného? Co děláš večer,
když přijdeš domů? Čeká na tebe úspěšný, bohatý muž a ty pak
odpočíváš v jeho náruči? Dotýká se tě tak, jak po tom toužím já nebo
je naopak drsný a neúprosně tě vede k vyvrcholení? Co se ti líbí?

"...jste ve své práci skvělá a mě by opravdu mrzelo, kdybychom se
měly rozejít." Mluví tiše a ocelová šeď v jejích očích změkla.
"Andreo, omlouvám se, že jsem si vztek na svou školáckou chybu
vybila právě na vás. Slibuju, že už se to nestane."
"Madam, vy jste led a já oheň. Tohle nemůže fungovat." "Narážíte
na mou přezdívku? Líbí se mi. Ice Boss zní docela dobře, nemyslíte?"
"Vy to víte?" netajím překvapení. "Jistě. Každý šéf by měl vědět
co si o něm jeho podřízení myslí."
"Možná, že každý led potřebuje trochu ohně, aby nezmrzl úplně"
zamyslím se. Téměř v zápětí mi dojde, že jsem to vyslovila nahlas!
"P-promiňte, madam" koktám vyděšeně. "Znamená to, že je mi
odpuštěno?" Cože?! Vážně se usmívá?! V jejích očích je zvědavý
otazník a já nevěřícně zírám na, teď už devátý, div světa.