Hra na pravidla

22

Samantha Wilson se nastěhovala do kanceláře mé šéfky. Jemnou,
broskvovou vůni přebil pánský Hugo Boss a já nemůžu říct, že by mi
to vadilo. Od chvíle, co mi bylo nechtěně odhaleno její soukromí,
jsem se zoufale snažila držet od ní co nejdál. Takhle ubylo aspoň
něco z toho, co dráždilo mé smysly a nutilo mě myslet na ni tímhle
způsobem.
Vlastně se našlo pár lidí, kteří přítomnost rázné právničky opravdu
ocenili.
"Elenno, vážně se musím dívat na ty nešťastníky? Klepou se za těmi
stoly hrůzou už jenom proto, že existuješ. To okno má žaluzie ne?
Tak je prosím použij a nech je dýchat."
Vsadím se, že za skleněnou, nyní už zataženou stěnou se ozvalo
dvanáct úlevných vzdechů.

"Je to připravené vážně dobře. Jsi skvělá Elenno" chválí Samantha
připravené případy. "Měla bys mluvit v množném čísle" kývne má šéfka
směrem ke mně. "Ty jsi nechala někoho, aby pracoval s tebou???!!!
Tomu nevěřím. To jsi nikdy nedovolila ani mně!"
"Sam, Andrea se připravuje na zkoušky na práva. Vlastně má tři roky
hotové. Je to pro ni ta nejlepší škola. Navíc, co tu není Bennet,
k mé běžné práci přibylo ještě tohle. Bez ní bych neměla šanci to
zvládnout."
"Tedy, slečno Parker, právě se stalo něco o čem jsem byla
přesvědčená, že se nikdy nestane. Elenna Davis někoho pochválila.
Musíte být vážně dobrá" otočila se ke mně Samantha. "Tak se o tom
hned přesvědčíme. Tohle, tohle a tohle. Tyhle tři věci mi zpracujete
samostatně. Můžete použít internet, knížky, cokoli. Ale až mi to
odevzdáte, musíte být přesvědčená o tom, že je to případ, který
vyhrajete. A zdůvodníte mi, proč jste zvolila právě takový postup.
Nespěchá to, takže na tom můžete dělat ve chvílích, kdy vás já nebo
madam Davis nebudeme potřebovat." "Jak si přejete, madam."

"Cože?! Fakt už je devět?! Nenávidím tě El! A nezavolala jsem
Schelby, takže jí tě teď dám na ucho a ty jí vysvětlíš, že jsi
pořád stejnej, podělanej workoholik! Sakra! Nikdy mi nebude věřit,
že jsem ještě v práci! Elenno, já tě vážně zabiju!" vykřikuje
Samantha a nervózně hledá telefon.
"Ahoj, miláčku" hovoří do sluchátka už úplně jiným tónem. "Promiň,
že volám až teď. Zapomněly jsme se s Eli v práci. Úplně jsem
ztratila pojem o čase. Co Adrian? Už je mu dobře? No to je zlatíčko
šikovný. Tak se krásně vyspinkej, lásko. Ne, nikam nepůjdu. Jsem
utahaná jako kotě. Teď už jen sprcha a spánek. Taky tě miluju. Pa."
"Uf" úlevně se posadí zpátky na židli. "Máš štěstí. Taky se klidně
mohlo stát, že se otočím a poletím zpátky domů. Víš jak je žárlivá"
podívá se vyčítavě na moji šéfku.
"Andreo, zítra přesně v šest mi připomenete, že mám telefonovat.
Jestli zapomenete, máte na svědomí můj rozvod a já vám slibuju, že
nedostudujete, ani kdyby jste se postavila na hlavu."
"Jak si přejete, madam" musím se vážně přemáhat abych se
nezačala smát.
"Tak fajn. A teď mi dámy prozraďte, kde je tady nějaký prima noční
klub, kam vyrazíme."