Hra na pravidla

80

Malá Vicky sedí u stolu a způsobně pojídá, jak jinak než svou
oblíbenou, šmoulovou zmrzlinu. Už se nemusím bát, že bude modrá
od hlavy až k patě a bohatě nám postačí jediný ubrousek. Je jí
sedm a chodí do druhé třídy. Jako dnes vidím, jak hrdě nese
na zádech školní brašnu v první den školy. Tehdy jsme si všechny
vzaly volno, abychom ji mohly vyprovodit. Já, sestra i naše matka.
Žádná z nás nechtěla přijít o tenhle důležitý den.
Tiše ji pozoruju a žasnu, jak strašně rychle ubíhá čas. Za chvíli
z ní bude slečna s právem na svůj vlastní život. Už za chvíli nás
nebude potřebovat.
Znovu pocítím tu touhu, která se objevuje čím dál častěji. Touhu
vzít do náruče maličkého človíčka, který se na mě usměje a řekne mi
mami.

Je mi devětadvacet a zřejmě je normální, že mé biologické hodiny
tikají čím dál hlasitěji. Otáčím se za každým batoletem na ulici
a nejraději bych se podívala do každého kočárku. Vždycky jsem
chtěla dítě a vždycky jsem věděla, že ho budu mít.

"Ano?" zvednu telefon. "Dobře. Dejte to Emily, ať mi to zpracuje.
Večer se tam ještě zastavím."
Mé postavení ve firmě se změnilo. Celý rok po škole to bylo opravdu
náročné. Od rána do noci ponořená ve spisech, abych všem kolem sebe
dokázala, že na to mám. Poskok pro všechny a pro všechno. A pak
jednoho dne odešel můj šéf do důchodu a najednou jsem tím, čím jsem
vždycky chtěla být. Hlavní právník Korporace Marshall.
Už nemusím po nocích překládat, už se nemusím bát, že nezaplatím
nájem nebo že se nedokážu postarat o své blízké.

"Ahoj. Promiň, že jdeme pozdě" Chiara s Evou si sedají k našemu
stolu. S úsměvem je pozoruju. Jsou jako dvojčata. Jedna bez druhé
ani ránu. Divoká, nezkrotná Eva zmoudřela a našla klid vedle své
dívky. Dívá se na ni s takovou láskou, jako kdyby se potkaly teprve
včera.
Je to už víc než půl roku co se Chiara ostěhovala k ní. Pamatuju si,
jak mi najednou můj malý byt připadal prázdný a tichý. Ještě dlouho
mi pak chyběl její smích. Její péče a starostlivost. Ještě dlouho
mi pak trvalo, než jsem si přiznala jak moc jsem sama.

"Tak?" mrkne na mě Eva zvědavě. "Pojedu tam zítra" můj hlas nezní
ani zdaleka tak jistě, jak bych chtěla. "To je skvělý" zajásají obě.
"Co je?" Chiara mě starostlivě vezme za ruku. "Chceš abych jela
s tebou?" "Ne, to ne. Jen...bojím se, že to nezvládnu." "Zvládneš.
Spolu to zvládneme. Slíbila jsem ti, že ti pomůžu" usměje se na mě
povzbudivě.
Jen ony dvě vědí, že jsem před týdnem zvedla telefon a objednala se
na kliniku. Na tu samou kliniku, kam kdysi odjela i Elenna.