Hra na pravidla

12

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli nelituju toho, že jsem nevyužila
příležitosti utéct, musela bych po pravdě odpovědět, že nevím.
Od oné obchodní večeře jsem už nikdy nespatřila ten děsivý chlad
v jejích očích. Tedy...co se mé osoby týče. Ostatní mrazila
se stejně ledovým klidem jako dřív. Její chování ke mně se změnilo.
Zůstala chladná, nepřístupná, nedosažitelná pro obyčejného smrtelníka
jako jsem já, ale zároveň mi nenápadně dávala najevo, že náš vztah
je jiný. Ranní káva a každodenní práce na mé italštině nás sblížily.
Tedy...sblížily je asi silný pojem, ale... věřila mi. Už neodcházela
z kanceláře, když potřebovala vyřídit soukromý hovor a čím dál
častěji mi zapomínala připomínat pravidlo číslo dvě.

"Tak vidíte, Andreo. Dokázala jste to" spokojeně zavřela složku
s italským překladem smlouvy. "Jen díky vám, madam. Děkuju za váš
čas i trpělivost. Snad vám to jednou oplatím. Opravdu si vážím toho,
co pro mě děláte." "A já si vážím toho, že jste zůstala. Věřte mi,
že vím, kolik úsilí vás to stálo. Mimochodem, mám pro vás
překvapení." Otevřela šuplík svého stolu a položila přede mne šanon
s nápisem PRÁVA.
"Co to je, madam?" "Andreo, já vím, že jsem říkala, že tvé soukromí
zůstane tvým soukromím, ale...ty tu školu musíš dodělat. Tohle jsou
mé soukromé poznámky ke studiu na Univerzitě Northumbria. Ty tři
roky, které jsi právům věnovala... " "Jak to víte, madam?! Tohle se
vás netýká! Kdybych chtěla, abyste to věděla..." "Já vím. Andreo,
omlouvám se." "Pro tohle neexistuje omluva! Věřila jsem vám a
myslela jsem, že vy věříte mně! Na tohle nemáte právo! Nejsem loutka,
kterou si můžete vodit jak potřebujete! Tohle je konec! Už vás nikdy
nechci vidět. Chci zapomenout, že existujete a vyřiďte těm svým
slídilům, že chci, abyste vy, zapomněla na mě!"
"Andreo, počkej! Nechci ti ublížit" objímá mě snaží se mě
přitisknout k sobě. "Uklidni se a přemýšlej." "Není o čem!" odstrkuju
její ruce a snažím se odejít.
Vážně tohle udělala?! Pověřila pár imbecilů, aby si o mě zjistila
všechno?! Nenávidím ji. Nenávidím ji za to, že ví, co se mi stalo.
Nenávidím ji za to, že už má jasno v tom, kdo s ní sdílí kancelář.
Jsem obyčejná socka a musela jsem si to přiznat ve chvíli, kdy zemřel
můj otec. Právě tehdy jsem musela přerušit studium a najít si práci.
Právě tehdy jsem si musela přiznat, že ze mě nebude uznávaný právník,
ale někdo, kdo mu bude jen přicmrndovat. Elenno Davis, jak moc mě
ještě hodláš ponížit?