Hra na pravidla

96

Držím v náruči tu nejkrásnější ženu na světě. Držím ji a ona mě
objímá tak pevně, jako by se bála, že je to naposled. Obličej má
schovaný v mém krku. Cítím vlhko jejích slz.
"El?" "Mhm?" "Podívej se na mě." "Nemůžu." "Prosím."
Konečně zvedne hlavu a já můžu slíbat všechny ty slané kapky z její
tváře. "Řekneš mi to?" "Co?" "Jestli jsi na mě myslela." "Ty to
víš." "Ne." "Každou vteřinu." "I když sis myslela, že..." narazím
na skutečnost,že si dlouhá léta myslela, že nejsem sama. "Ano. Já...
neuměla jsem si představit, že se tě dotýká někdo jiný." "To se
nikdy nestalo, lásko."
"Dneska ho nemáš" políbím ji do dlaně a položím si ji na tvář.
"Nechtěla jsem, aby sis toho všimla." "Čeho? Že nosíš můj náramek?"
"Ne. Že chci mít u sebe kousek tebe." "Miluju tě." "Pořád?" "Celou
tu dobu."
Nikdy jsem netušila kolik podob může mít touha. Není to jako tehdy.
Nechci ji nedočkavě svléknout a milovat se s ní. Chci ji jen držet
v náruči a ochránit ji před celým světem. "Drž mě" zašeptá, jako by
mi četla myšlenky. "Už tě nikdy nepustím."

"Musíš ještě pracovat?" zeptá se tiše. "Ne. Chtěla jsem tě jen
zdržet" přiznám se. "Teď...teď tě chci políbit" zašeptám. "Tak to
udělej." "Můžu?" "Prosím."
Její rty se vtisknou do těch mých a obě víme, že pro sebe byly
stvořeny. Líbám ji, jako by to bylo poprvé. Opatrně a něžně. Snad
mám strach, že jí ublížím. Její horká dlaň na mé tváři. "Elenno!"
Dvojí tichý sten, když se naše jazyky setkají.

Sundám jí sako a ledabyle ho hodím do křesla. "Pojď" posadím ji
na pohovku. "Kotě, já..." "Neboj se. Jen chci být u tebe." Vezmu
její ruku a přitisknu si ji k ústům. Rukáv košile se mírně vyhrne
a já spatřím širokou, dávno zahojenou jizvu kolem zápěstí.
"El! To je..." "To nic" rychle stáhne látku zpátky na své místo.
"Už půjdu." "Ne" přitisknu ji k sobě. To, co jsem právě viděla,
byla před pár lety pouta, hluboce zarytá do její sametové kůže.
"To ti udělal kvůli mně?" zeptám se tiše. "Nech to být. Už je to
dávno." "Odpusť mi to" líbám kousek po kousku to staré zranění a
nedokážu zastavit proudy slz, které se mi hrnou z očí. "Lásko,
promiň." "To nic. Pojď sem." Zvedne mou hlavu, aby mě mohla políbit.
"Ale..." "Andreo, kdybys to nebyla ty, bylo by to něco jiného.
Udělal by to stejně. Nemůžeš za to."

"Zůstaneš tu dneska s námi?" poprosím tiše. "Chceš?" "Ano. Chci být
s tebou než odletíš" sklopím oči. "Ale já neodlétám." "El?"
"David bude na internátu a já bych tam byla stejně sama jako tady.
Budu za ním jezdit jen o víkendech." "Ale tady bys přece nebyla
sama" namítnu nesměle. "Andreo, mysleli jsme, že..." "Proto ses
za poslední týden neozvala?" "Ano. Nechtěla jsem rušit tvé soukromí.
A navíc..." "Nechtěla jsi se mnou být sama" doplním ji. "Ano. Měla
jsem strach, že poznáš, že..." "Nedovolila jsi mi poznat vůbec nic.
Bála jsem se, že už je to tak dlouho, že ke mně nic necítíš. Tvůj
chlad mě zabíjel stejně jako tenkrát." "Promiň. Za to tenkrát i
za to teď."
"El?" podívám se na ni vážně. "Už neodejdeš, že ne?"