Hra na pravidla

92

Neznámé, ale přece jen povědomé číslo. "Slečno Parker?" "Dobrý den,
Davide." "Já...omlouvám se, že vás obtěžuji, ale chtěl bych se
ujistit, že dnešní odpoledne platí." "Jistě. Okolo páté jste
očekáváni." "Slečno Parker, slíbil jsem vám, že už vás nebudeme
obtěžovat a tak..." "Neobtěžujete" přeruším ho. "Dobře. Děkuji.
Nějaká pravidla pro setkání?" "Pravidla? Co tím myslíte, Davide?"
"Neradi bychom jakkoli narušovali vaše soukromí nebo nějak
vstupovali do výchovy vaší dcery." "Nic z toho se nestane. Jen
jestli můžu poprosit, nic jí nenoste. Nechci, aby pro ni každá
návštěva, automaticky znamenala dárek." "Jistě, jak si přejete,
slečno Parker" slyším jeho zklamaný hlas. "Davide?" "Jen...jen jsem
myslel, že bych mohl rozšířit sbírku růžových plyšáků. Ale pokud si
to nepřejete..." "To je v pořádku, Davide. Můžete jí přinést hračku.
Jen nechci,aby to bylo pravidlo." "Pravidlo? Znamená to, že..."
"Řekla jsem vaší matce, že se s ní můžete vídat, pokud budete
chtít." "Děkuji, Andreo. Těším se na shledání." Andreo?! Dnes je to
poprvé, co mi tak řekl.

"Pojďte dál" uvítám je mezi dveřmi. "Omlouvám se, ale ještě tu není.
Anička miluje pískoviště tak moc, že ani nemusím přemýšlet, kde se
zdržely. Posaďte se. Za chvíli tu určitě budou."
David v ruce nervózně svírá růžového, plyšového medvěda. "Bude
nadšená, nebojte se. Miluje plyšáky" zkusím ho uklidnit.
"Taky víno?" zeptám se ho, když před Elennu postavím sklenku
červeného. "Ne. To určitě ne. Jen vodu, prosím" požádá skromně.
Zvonek u dveří přeruší tenhle, trochu křečovitý, rozhovor.
"Říkala jsem, že tu budou hned" usměju se a jdu otevřít.
"Ahoj. Omlouvám se, ale dostat ji z pískoviště..." líbá mě Chiara
na tvář. "Ahoj. To nic. Děkuju" vrátím jí tu malou pozornost.
"Tak ať to dobře dopadne" zašeptá mi ještě. "Vyzvednu ji zítra,
jako vždycky."

"Ahoj, koťátko" políbím roztomilou, dětskou tvářičku. "Stýskalo se
mi." "Mama" obejmou mě ty malé ručičky kolem krku. "Podívej se, kdo
přišel" ukážu holčičce návštěvu. "Mama" natáhne se směrem k Elenně,
která je, jak jinak, než v obleku.
"Ahoj, maličká" vezme si ji z mých dlaní.
Vždycky byla krásná, ale nikdy nebyla krásnější než teď. S naší
dcerou v náruči. Nejen já. I David oněmí úžasem.
"Běžte" kývnu směrem k hromadě hraček. "Je zvyklá, že teď si
hrajeme. Já se zatím převléknu a udělám něco k jídlu."
Oba se zvednou a bez protestů usednou na koberec.

"Aničko, takhle přece ne" slyším až z kuchyně. Holčička se řehtá
na celé kolo a mně stačí jediný pohled abych vyhodnotila situaci.
"Dělá si z vás srandu" řeknu, když vidím jak se dítě přesvědčivě
snaží narvat kostku o tvaru hvězdy do čtverce. "Nebaví ji tam ty
kostky házet. Ona vám ukáže, kam je máte hodit vy."
"Ani?" vezmu do ruky kolečko a ona mi ukáže otvor, kam ho mám hodit.
"A tohle?" ukážu jí hvězdičku. Malý prstík zase neomylně trefí
správný tvar. "Celá maminka viď?" cvrnknu holčičku do nosu.
"Má neskutečný cit pro lidi kolem sebe."

"Tak to už stačí. Večeře je hotová" zvednu dítě a vykročím
do kuchyně. "My půjdeme" zvedne se Elenna. "To asi ne. Když jsem
říkala, že je večeře, tak je večeře pro všechny. Pojďte, prosím."
Oba mě následují se zjevnými rozpaky.

"El? Pomůžeš jí?" zeptám se, když před holčičku položím talířek
a ona začne okázale šermovat lžící. "Můžu?" zeptá se nejistě.
Tvářím se, že jsem tu otázku neslyšela a nabírám jídlo na další
talíře. Když se otočím, sedí dítě Elenně na klíně a kupodivu
vzorně se nechává krmit. "Promiň" omluvím se, když si všimnu, že
omáčka potřísnila její drahý oblek a podám jí ubrousek. "To nic"
ani nezvedne zrak od nadšeného drobka. Anička si náležitě užívá
nečekané péče. Ne, že by ji normálně neměla, ale od cizího...

"Bylo to výborné. Děkuji" odloží David příbor. "Ano, bylo to skvělé"
souhlasí Elenna. "Už půjdeme. Je pozdě."
"Jistě. Aničko, vyprovodíme hosty?" Holčička vyloženě visí Elenně
na krku a odmítá se pustit. "Kaka!" "Broučku pojď ke mně" snažím se
jí nalákat do své náruče. "Ne!" vrtí rozpustile hlavičkou. "Kaka!"
"Chce, abys ji vykoupala ty" odpovím na němou otázku. "A můžu?"
překvapí mě svou reakcí.
Ty můžeš všechno, pomyslím si. "Jistě, jestli chceš" řeknu už
nahlas a zavedu ji do koupelny, kde už čeká napuštěná vana. "Tohle
mi dej" svléknu z ní sako. "I tak budeš mokrá víc, než se ti bude
líbit."

"Mama" ozývá se nadšeně, když konečně vyjdou z koupelny. "Tak pojď.
Půjdeme spinkat" chci si ji už konečně vzít a osvobodit Elennu.
"Mama!" drží se jí jako klíště a nic nenasvědčuje tomu, že by se jí
pustila. "Aničko! Tak dost! Pojď ke mně! Vyprovodíme maminku a
půjdeme spinkat!" žalostný pláč mi ale nedovolí vůbec nic.

"Andreo, je úžasná" slyším Elennu, když vyjde z dětského pokoje.
Nakonec to byla ona, kdo dnes četl pohádku. "Děkuju." "Opravdu
nemáš zač. Dobrou noc." "Dobrou noc. Díky" podívá se na mě vděčně.
"El?" oslovím ji jako kdysi, aniž bych chtěla. "Já půjdu. Počkám
venku" ozve se David. "Ne. Zůstaň tady" zastaví ho.
"Ne. Nic" dívám se na ně a mrzí mě, že David to pochopil. Na rozdíl
od ní. Chtěla jsem s ní mluvit. Ale sama.

"Andreo?" otočí se ještě. "Ano?" "Můžeme...." "Jistě. Můžete jí
vidět kdykoli budete chtít. Jen zavolejte."