Hra na pravidla

105

"Stýskalo se mi" obejmu ji hned, jak vyjde z letištní haly. "Ahoj,
kotě" políbí mě. "Ahoj, maličká" vezme mi Aničku z náruče. "Neříkala
jsi, že mě tu vyzvednete" podívá se na mě překvapeně. "Vadí ti to?"
zeptám se nejistě. "Ne. Vůbec ne. Naopak. Taky se mi stýskalo"
usměje se a vezme mě za ruku.
Necelé tři dny bez ní byly znovu dlouhé jako století. Prázdný
polštář s její vůní. Nejistota a strach, že se nevrátí. Co když se
rozhodne zůstat v Římě s Davidem? Kontrola telefonu snad každou
minutu a neuvěřitelná úleva, když večer zavolala. Jestli to takhle
bude každý víkend, tak se zblázním.

"Kotě?" osloví mě už pozdě večer, když se k ní tulím u sledování
televize. "Mhm?" zakňourám, aniž bych otevřela oči. "Co mám udělat,
abys pochopila, že už neodejdu?" dívá se na mě vážně. "C-cože?"
Teď doslova zírám já na ni. "Slyšelas mě" odpoví klidně.
Ona to ví! Ví, že jsem se tu celou dobu klepala hrůzou z toho, že
už ji neuvidím. Že mě opustí stejně jako tenkrát. Přece není možné,
aby mě znala tak dobře!
"Pojď ke mně" přitáhne si mě zpátky k sobě. "Řekni mi co chceš a já
to udělám" líbá mě něžně. "Já...já nevím" klopím oči. "Asi jen
potřebuju čas." "Máme spoustu času, miláčku."

"Pojedeme, kotě" nakoukne do mé kanceláře. "Kam? Ještě není ani
poledne" dívám se na hodinky. "To uvidíš" usmívá se tajemně.
Tentokrát nevyužije firemní auto a posadí se za volant svého
černého BMW.
"Jsme tady" zastaví asi za půl hodiny. "Co tady budeme dělat?"
rozhlížím se kolem sebe, když vystoupím z auta. Jsme ve čtvrti,
kterou vůbec neznám. "Pojď" vezme mě kolem ramen a vede mě velkou,
udržovanou zahradou. "Odemkni" podá mi klíč, když se zastavíme
před vchodovými dveřmi domu, který ze silnice nebyl vůbec vidět.
"Řekneš mi, co tu děláme?" dívám se na ni nechápavě. "Až odemkneš"
políbí mě na tvář. "Dobře" poslechnu ji a otočím klíčem v zámku.
Prázdný interiér mě překvapí svou praktičností. Ve vzduchu je ještě
cítit vůně barev, která prozrazuje, že se tu nedávno malovalo.
"Líbí se ti tu?" obejme mě. "El?" "Miluju tě, Andreo. Miluju tě a
chci být s tebou. Chci pro nás nový začátek. Pro nás pro všechny."
"Chceš mi říct, že tohle..." "Tohle může být náš nový domov, pokud
budeš chtít" dívá se na mě vážně. "Elenno!" přitisknu se k ní ještě
víc. "To bylo ano, miláčku?" rozesměje ji má spontánní reakce.
"Ano. Ano. Ano. A ano."
"Tak pojď, ukážu ti to tu" usměje se, když ji konečně pustím
z objetí.
"Ty už víš, kde co bude?" zeptám se zvědavě, když procházíme
prázdnými místnostmi. "Ne. Chci abychom to rozhodly spolu. Stejně
tak chci, abychom spolu vybraly vybavení. My obě. Ty a já, kotě."

"Ale něco už vím" mrkne na mě. "Pojď" vede mě do jednoho z křídel
domu. "Tvá soukromá praxe, miláčku" odemkne další dveře. "Vstupní
hala a kanceláře." V úžasu se rozhlížím kolem sebe. Tohle je prostě
dokonalé. "Tahle bude tvoje" vstoupí do jedné z místností. "Je
největší a je tu nejvíc světla" vezme mě za ruku. "Líbí?"
Další z mých snů se zdá najednou neuvěřitelně blízko. "Miluju tě"
schovám obličej do jejího krku. "Já tebe."

"Něco pro tebe mám" sáhne do kapsy saka a vytáhne dvě malé měděné
destičky a položí si je do dlaně. "Nevěděla jsem, která se ti bude
líbit víc" slyším rozpaky v jejím hlase. Na obou je vyryté jméno.
Andrea Parker čtu na té první. Andrea Marshall hlásá ta druhá.
"Vybereš si?" zeptá se nejistě.