Hra na pravidla

56

"Jak jsi to věděla?" zeptám se, když už klidně odpočívá v mé náruči.
"Co?" "Že tam dneska budu." "Kromě toho, že nemažeš historii
v počítači?" "Ano." "Jones mi zavolal." "El, proč by to dělal? Proč
by volal zrovna tobě, že tam jdu na pohovor?" "Kotě... dobře, asi
bys to měla vědět" zvedne se a najde své sako. Sáhne do kapsy a
vytáhne pouzdro s doklady. "Proto" hodí přede mne řidičák. Anna
Elenna Davis Marshall čtu na malé kartičce, která ji opravňuje
k řízení motorových vozidel. "Ty jsi...?!!!" "Ano." Překvapení mi
zavře ústa. Moje láska je majitelkou nadnárodní korporace A. E.
Marshall.
"Říkala jsi, že je to muž" dívám se na ni s neskrývaným úžasem.
"Ne. Ty jsi to říkala. Já jsem ti to jen neměla potřebu vyvracet."
"Samantha to ví?" "Jistě. Je jednou z mála lidí, kteří to vědí."
"Proč jsi mi to neřekla?" můj hlas začíná znít uraženě. "Bála ses,
že bych s tebou byla jen kvůli tomu?" "A byla?" dívá se na mě vážně.
"Ne" obejmu ji. "Miluju tě od první chvíle." "Myslíš od téhle?"
otevře zásuvku nočního stolku a vyndá povědomý kelímek s nápisem.
Té nejkrásnější ženě, pro nejkrásnější den. "El, ty..." "Pssst"
zavře mi ústa polibkem.

Večer nás zastihne v těsném objetí. "Musíš mít hlad" zavrní mi něžně
do ucha. "Mám, ale nechci nikam jít" přitisknu se k ní ještě víc.
"Nikam nepůjdeme" políbí mě s úsměvem. "Ale vstát budeme muset"
plácne mě po zadečku. "Večeře se sama neuvaří. Tak pojď" podá mi
ruku a donutí mě, se zvednout.
Otevře skříň a rychle na sebe natáhne obyčejné, černé triko a
maličké kalhotky. "Neber si to" nešťastně zabořím obličej do jejího
krku. "Andy" zatváří se přísně, ale můj zoufalý výraz, ji okamžitě
rozesměje. "No tak" jemně mě odstrčí. "Vezmi si to" podá tričko
i mně.

Pozoruju s jakou jistotou se pohybuje v kuchyni. Nedokážu z ní spustit
oči. Ona je prostě nádherná i při krájení cibule.
"Kotě? Co je?" dívá se na mě nechápavě. "Nic" obejmu ji hladově,
jako by to nebylo jen pár minut, co jsme opustily ložnici. "Zlato,
přestaň" nepřesvědčivě se snaží dostat mé ruce z pod tenké látky.
"To nechceš" rychle z ní sundám všechno, co si před chvílí oblékla
a nedočkavě do ní proniknu svými prsty. "Bože! Andreo!" Naše těla
teď ovládají vzrušení a chtíč a není nic, co by jim v tom dokázalo
zabránit. Odevzdá se mi prudce a žádostivě, aby mi to vzápětí
oplatila se stejnou vášní.

"Myslíš, že už mě dokážeš nechat, udělat tu večeři?" zeptá se
škodolibě, když mě otírá měkkou osuškou. "Nechci dopustit, abys mi
tu umřela hlady" políbí mě na tvář. "Klidně umřu, když to bude
s tebou." "Jenže já se k tomu ještě nechystám. Takže večeře. Šup!"
pobídne mě lehce.

"Nevěděla jsem, že tak skvěle vaříš" položím si hlavu na její rameno.
"Ne? Tak teď už to víš" dá mi pusu do vlasů. "Chceš?" nabídne mi
svou sklenku s rudým mokem. Napiju se ze stejného místa jako ona a
nemůžu si nevzpomenout na horkou, italskou noc. "Neprovokuj, kotě"
rozesměje se. "Ty sis toho tenkrát všimla?" zeptám se překvapeně.
"Mhm. Líbilo se mi to. Tvůj výraz mi řekl, že ses právě napila toho
nejlepšího vína v životě." "Nene!" schovám obličej do jejího
hrudníku a znovu slyším její zvonivý smích.