Hra na pravidla

76

"Promiň, že otravuju" usmívá se plaše krásná, snědá dívka. "Chiaro,
co tu děláš? Pojď. Posaď se" pokynu jí směrem ke stolu. "Chceš něco
k pití? Nemáš hlad?"
"Jen jestli máš trochu vody" požádá skromě. "Jistě. Tady máš"
postavím před ní sklenici.
"Co se stalo?" zeptám se opatrně, protože z jejího výrazu je víc
než patrné, že něco není v pořádku.
"U nás doma jsme já i bratr přišli o práci. Jsme jediní, kdo
v rodině vydělává. Dva malí sourozenci ještě chodí do školy a matka
se musí starat o nemocného otce. Gino se spojil s nějakými známými
tady ve městě a ti mu slíbili, že mi dají práci. Tak mi koupil
letenku. Přiletěla jsem včera, ale ti lidé mi řekli, že pro mě nic
nemají." "To tě tu nechali jen tak?! Samotnou?!" nevěřím tomu, co
slyším. "Kde jsi spala, když jsi tu už od včerejška?" "Nevím. Někde
na zastávce" odpoví tiše. "A Gino?!" teď už jsem naštvaná. Koupí
ji letenku z Itálie sem a dál se o ni nestará! "Gino to neví. Nemám
kredit, abych mu zavolala" usměje se omluvně. "Nikoho tu neznám.
Jen tebe. Celý den jsem se pokoušela tě najít. Nakonec mi pomohla
nějaká holka, co s tebou dřív pracovala v kanceláři."
"Ruby" napadne mě okamžitě. Ona je jediná z práce kdo ví, kde
bydlím. "Ještě, že tak" povzdechnu si úlevně. "Pojď. Dáš si sprchu
a pořádně se vyspíš. Potom vymyslíme co dál" usměju se na ni a podám
jí nějaké věci na spaní.

Tohle nebude jednoduché. Co tu s ní budu dělat? Její lámaná
angličtina rozhodně není na úrovni toho, že by se někde domluvila
sama. Nejjednodušší by bylo koupit jí letenku zpátky do Říma.
Jenže to její situaci nevyřeší a já rozhodně nejsem ten typ, který
by to dokázal. Jen tak jí poslat pryč. Bez pomoci.
Sama moc dobře vím jaké to je. Každý večer sedím nad přípravou
do školy a potom do noci překládám. Dělám co můžu a stejně jen tak
tak zvládneme poplatit všechno potřebné.
Otevřu zásuvku psacího stolu. Zlatá kreditní karta je na svém místě.
Ta by vyřešila problémy nás obou během okamžiku. Ale tohle se nikdy
nestane. Nedotknu se jí, ani kdybych měla umřít hlady, Elenno.
Ale ten kousek plastu mi dopřává pocit bezpečí a klidu i když ho
nehodlám použít. Vím, že tam je a vím, že kdyby bylo nejhůř...

"Emily, vyřiď prosím šéfovi, že si na dnešek potřebuju vzít volno"
zavolám hned ráno do kanceláře. "Ne. Nic se neděje. Bojíš se o mě
nebo co?" odpovídám otráveně do sluchátka. Ta její péče mě jednou
zabije. "Jen si prostě potřebuju něco zařídit" ukončím rázně hovor.
Chiara ještě spí. Musela být strašně unavená. Dám si sprchu a začnu
pomalu chystat snídani. Od včerejška určitě nic nejedla, když nemá
ani na kredit.