Hra na pravidla

55

Něžně mě líbá uprostřed své vlastní kanceláře. Svět kolem nás se
znovu rozplynul. Jen ona a já. Její rty, její dlaně, její vůně.
Ústa, která se nechtějí rozloučit s těmi mými.
Hlasité zaklepání mě vrátí zpátky na zem. Zkusím se rychle dostat
z její náruče, ale ona mi to nedovolí. Klidně dokončí polibek a
teprve potom se otočí k ženě, která zkoprněle stojí mezi dveřmi.
"Neřekla jsem dále" oznámí jí lhostejným tónem. "J-já... omlouvám
se, m-madam." "Tak?" zeptá se po chvíli se zdviženým obočím, aby
zjistila důvod návštěvy. "P-promiňte, madam. P-potřebuju váš podpis"
mávne zmateně nějakými papíry. "Dejte to sem" natáhne k ní ruku,
aniž by tu druhou sundala z mého pasu. "Tužku" připomene ještě
roztřesené ženě. Rychlým pohledem prolítne předkládaný text a opatří
ho svým podpisem. "Pokud potřebujete ještě něco, přineste to hned.
Za chvíli odcházím a dnes už tu nebudu" vrátí se k mým rtům dřív než
se ozve klapnutí dveří.
"Elenno, co to děláš?! Teď už o nás ví celé patro!" "Myslím, že
tohle byla už jen kontrola situace" kývne směrem k prosklené stěně.
Dvanáct párů šokovaných očí zírá přímo na nás. "El, tohle není
legrace! Za chvíli to budou vědět úplně všichni!" "Hm. Vadí ti to?"
zeptá se na oko provinile. "Mně?! Ty jsi vdaná!" nechápu, jak může
být tak klidná. "Už nejspíš ne" podívá se na hodinky. "A pokud ano,
tak už jenom chvíli. Pojď sem" znovu mě políbí. "Počkej" odstrčím ji
jemně. "Dobře" rezignuje. "Můj rozvod. Samantha je tu hlavně kvůli
němu. Půjdeme?" vezme mě za ruku. "Ty někam jdeš?" "Mhm" obejme
mě znovu. "S tebou do postele."

"Všichni se na nás dívají" znervózním cestou k výtahu. "Nedívají se
na tebe, ale na mě" usměje se povzbudivě. "To je přece totéž!"
"Andreo, uklidni se nebo tě tady přede všemi políbím" škádlí mě a
majetnicky mě vezme kolem ramen. "Elenno!" Konečně jsme na konci
chodby. "Pojď ke mně" přitáhne si mě do náruče, když zmáčne tlačítko
s číslem dvaatřicet. "Miluju, jak se stydíš" zašeptá, než mě znovu
políbí. "Nestydím." "Ale ano. Stydíš se, protože každý z těch lidí
teď ví, kam jdeme a co tam budeme dělat."

Cesta ode dveří do koupelny je vyznačena mým oblečením a teď už
moje, ještě vlhké tělo patří jen jí. Bože, miluju, když se mě
dotýká. "Elenno!" "Ano?" "Chci tě!" "Ne. Teď se soustřeď na sebe"
vezme mé ruce a položí mi je nad hlavu. "Ale.." "Pravidlo číslo
jedna" zašeptá smyslně. "Platí i v ložnici?" "Především v ložnici."

Zasténá společně se mnou a chvěje se vzrušením z právě uplynulých
chvil. "Kotě" drží mě v objetí a trpělivě čeká než popadnu dech, aby
znovu ochutnala mé rty.
"Jsi tak krásná" položím ji opatrně vedle sebe. "Víš to vůbec?" teď
jsem to já, kdo se zmocní jejích úst a něžně se mazlí s každou její
částí. "Chci tě, lásko!" krotím své ruce, které si chtějí teď hned
vzít všechno po čem toužím. Chci znovu slyšet jak sténá rozkoší
pod mými dotyky. Jak volá mé jméno. Chci znovu vidět ten slastně
útrpný výraz v její tváři, když se mi úplně odevzdá. "Miluju tě!"
"Tak si mě vezmi!" "Ještě ne. Použij pravidlo číslo jedna." "Ty
chceš abych...?" "Ano. Říkej mi co mám dělat." "Kotě, myslím, že
v mém případě to víš líp než kdokoli jiný." "Chci vědět víc."
"Tak už se mě dotkni." "Takhle?" "Ach! Ano! Ještě!" "Takhle to
chceš?" "Aaaaaaaa! Ano! Nepřestávej!"
Řídím se jejími pokyny a vzrušuje mě to k zbláznění. "Dost!!!"
uchopí mě za zápěstí. "Jestli se chceš dozvědět všechno, tak musíš
přestat!" "Tak mi řekni co chceš!" šílím z ní a vím, že už nedokážu
čekat. "Ty to víš" pomalu si mě posouvá stále níž po svém bříšku.
"Elenno!" "Udělej to jako poprvé." "Chceš abych tě nechala čekat?"
"Ne moc dlouho."
Něžně ochutnám horké vlhko jejího klína. "Andreo!" Její stehna se
rozechvějí v přicházejícím vrcholu. "Tak pojď!" svíjí se slastí
pod tím vším, co jí právě dělám. "Prosím!" Tohle už nevydržím a
vezmu si ji přesně tak, jak po tom touží. "Aaaaaaaaa" slastná křeč
ji prohne do luku a gejzír rozkoše mi zmáčí obličej.