Hra na pravidla

38

"Idioti!" uleví si vztekle. Svlékne si sako a přehodí ho přes židli.
Vyděšené hlavy za prosklenou stěnou se zaboří ještě hlouběji
do svých klávesnic.
"Kam jdete, slečno Parker?" "Přepsat zápis z jednání, madam" snažím
se co nejrychleji zmizet ve své kanceláři. "To není nutné. Dejte mi
to." "Prosím, madam" položím před ní blok. "Nebo víte co? Přečtěte
mi to." "Celé, madam?" "Ne. Jen každou druhou větu" odpoví ironicky.
"Jistě, že celé. Máte s tím snad problém, slečno?" "Ne, madam" opřu
se o stůl vedle ní, přesně tam, kde položila mé poznámky.

"Zápis jednání ze dne..." recituju automaticky a snažím se, aby
nepoznala kolik úsilí mě stojí udržet oči na předepsaných řádcích.
Sedí hned vedle mě. Jen malý kousek a bokem se můžu dotknout jejího
ramene. Znovu ten parfém. Pane Bože ta její vůně mě zabije.
"Mhm. Pokračujte" přehodí si nohu přes nohu pro větší pohodlí.
"A-ano, madam." "Něco není v pořádku, slečno Parker?" zeptá se
přesně ve chvíli, kdy ucítím lehký dotyk na vnitřní straně stehna.
"N-ne, madam" podívám se vyděšeně směrem k vedlejší kanceláři.
Nešťastníci jsou ponoření do svých počítačů a zřejmě nic na světě
by je nedonutilo podívat se naším směrem. Navíc stojím za stolem,
dojde mi v zápětí. Ona to, na rozdíl ode mne, ví už dávno, protože
sotva znatelný pohyb její ruky neustává. "Tak čtěte."
Bříšky prstů jemně přejíždí po mé kůži a nutí mé tělo vzpomenout si
na horkou, italskou noc. A ono si vzpomenout chce. Reaguje na ten
něžný dotek po svém, jako by nepatřilo mně, ale někomu jinému.
Někomu, kdo nezná Elennu Davis jako chladnou, bezcitnou mrchu.
Někomu, kdo nemůže pustit z hlavy, jak žhavá umí být.
"M-madam, myslím, že by bylo opravdu lepší to přepsat. Udělám to
hned a přinesu vám zápis v lepší a čitelnější formě" pokouším se
uniknout vzrušení z jejích dotyků. "A já myslím, že by bylo nejlepší
to teď dočíst a víc s tím neztrácet čas" odpovídá nahlas. "Čti!"
zašeptá vzápětí a pod stolem mě uchopí tak, že nemůžu odejít.
"J-jistě, madam" křečovitě svírám hranu stolu, protože její dlaň
se dala znovu do pohybu. Jemně mě hladí a nezadržitelně směřuje
stále výš. Ve tváři má svůj obvyklý, lhostejný výraz, který se
nezmění ani ve chvíli, kdy se lehce dotkne tenké látky v mém klíně.
"Elenno ne!" zaprosím tiše. "Pssst. Pokračuj. Nechceš přece aby si
nás někdo všiml" sotva znatelně kývne směrem k sousední kanceláři
za prosklenou stěnou. Dech jí ztěžkl a zvědavé prsty se snaží
objevit víc než je v této situaci záhodno. "Mmm!" Mé tiché zasténání
ji ujistí, že našla přesně to, co hledala.
Tohle je šílený, napadne mě, když se zoufale snažím odolat její
rafinovanosti a zároveň pokračovat v monotónní četbě ničeho.
Vzrušuje mě k zbláznění už jenom tím, že je tak blízko, ale jí to
zjevně nestačí. Mazlí se s mým klínem, jako tehdy a vůbec ji
nezajímá, že tu rozhodně nejsme samy.
"Elenno, jestli hned nepřestaneš, tak...!" "Tak co?" její hravý tón
mě zabíjí. "Ty to víš!" "Ne. Nevím. Řekni mi to." "Prosím!" "Řekni
to! Chci to slyšet!" "Já...už dost, prosím nebo..." zašeptám zoufale.
Okamžitě stáhne ruku níž. "To bude muset ještě tak tři minuty
počkat, kotě" řekne tiše s pohledem upřeným na hodiny na zdi. Když
se otočím tím směrem, zjistím, že přesně za tři minuty začne
hodinová pauza na oběd.

Rychlým pohledem se ujistí, že se místnost vedle nás vyprázdnila
a sáhne po dálkovém ovladači. Počká, až se žaluzie poslušně spustí
dolů a nedočkavě si mě přitáhne k sobě. "Pojď ke mně. Miluju, jak
se stydíš" rozepne mi zip na šatech a netrpělivě je stáhne.
"Elenno, někdo může přijít" zkouším se bránit. "To si nemyslím"
sáhne do kapsy a na stůl položí klíč.
Pak si mě posadí na klín. "Když jsem říkala šaty, nemyslela jsem
ten malý kus hadru, který sis oblékla" šeptá vzrušeně a skloní
hlavu k mého hrudníku. "Ten kus hadru jsi vybrala ty a stál tě
pěkných pár dolarů." "Mhm. Mám skvělý vkus. To jsi nevěděla? Tak
teď zjistíme, co všechno dokázal schovat."
Pootevře ústa a něžně ochutná jedno ňadro po druhém. Stejně jako
minule nespěchá. Mazlí se se mnou tak, jak to umí jen ona a každý
nerv, každý sval v mém těle z ní šílí. "Elenno!" "Ano? Líbí se ti
to?" "Ty víš, že ano, ale..." vezmu její ruku a položím ji na jediný
kousek oblečení, který mi zůstal. Chci ji a chci, aby to věděla.
Okamžitě se zvedne. "To nepotřebuješ" rychle stáhne miniaturní látku
z mých boků a posadí mě na stůl. "Už se dočkáš, kotě" pronikne do mě
dvěma prsty. "Tohle chceš?" pomalu se ve mně pohybuje. "Ano!"
sténám pod jejími dotyky. "Nepřestávej!" Touha odsunula stud
do pozadí.
"Tak pojď hezky. Pojď mi naproti!" Naše vzrušení dosáhlo nejvyšší
meze. Okolní svět přestal existovat. Jsme jen já a ona. Moje rozkoš
a její touha dát mi jí ještě víc. Tiše zasténá společně se mnou,
když se mé tělo konečně vzepne ve slastné křeči.
Drží mě v náruči a trpělivě čeká až se k ní vrátím. "Tohle se ti
moc líbilo" šeptá mi smyslně. "Mhm. A tobě?" Můj hlas nezní ani
zdaleka tak sebejistě. "Co myslíš?" zeptá se hravě. "Miluju, když
mi ukážeš, co chceš. Šílím z toho. A právě teď jsem si naprosto
jistá, že vím o něčem, co jsme ještě neudělaly a co se ti bude
líbit ještě víc."
"Elenno ne!" zkouším zastavit její rty, které se snaží ochutnat
každý kousek kousek mého bříška. "Opři se, kotě. Budeš to
potřebovat."