Hra na pravidla

102

"Mami" obejme ženu po mém boku a políbí ji na tvář. "Dobré ráno,
Andreo. Jsem moc rád, že jste přišla" usměje se i na mě. "Posaďte
se, prosím" nabídne mi židli.
Stůl už je prostřený a mladý muž vezme prázdný talíř a nabere
Elenně snídani. Všímám si, jak přesně ví, co má ráda a s jakou
láskou to pro ni udělá. Potom na chvíli zaváhá a tázavě pohlédne
na matku. Ta jen souhlasně přikývne a on pro mě udělá totéž. Teprve
potom si sedne a obslouží i sebe. "Dobrou chuť" popřeje nám oběma.

"Davide, vy víte, že jsem tady, že?" zeptám se ve chvíli, kdy si
Ellena odskočí. "Ano. A doufal jsem, že dnes ráno přijdete spolu"
přizná se s úsměvem. "Gino potřeboval malou pojistku pro případ,
že by matka chtěla jet přímo na hotel." No jistě. Gino. Dojde mi
okamžitě. "Nezlobte se na něj, Andreo. Není v postavení, kdy by
mohl rozhodovat o tom, kam jeho zákazník pojede nebo ne. Na jeho
místě bych to udělal stejně. Navíc...nakonec mě nepotřeboval. Matka
miluje Řím a na některá místa tady má speciální vzpomínky" dívají
se na mě jeho stříbrné oči. "To já taky" přiznám váhavě. "Tak to
doufám, že dnešní den strávíte s námi a společně vytvoříme nějaké
nové" usměje se znovu.
"Co vytvoříme?" Elenna usedne zpět na své místo. "Nové zážitky
z Říma" odpoví rychle mladík. "Právě jsem Andreu požádal, aby
dnešek strávila s námi. Doufám, že ti to nevadí."

Celý den se touláme městem. Památky, kavárny, restaurace. Žasnu nad
tím, co všechno Řím nabízí. David je stejně dobrý průvodce jako jeho
matka. Historii zná opravdu dokonale. Nakonec nám ukáže i univerzitu.
"Doufám, že vás dnešní den nezklamal" dívá se na mě, když se loučíme
před internátem. "Naopak Davide. Bylo to úžasné. Kdybych někdy
potřebovala průvodce, zavolám jenom vám" upřímně ocením jeho výkon.
"Škoda, že ho s mou matkou potřebovat nebudete. Je totiž mnohem
lepší než já" usměje se. "Uvidíme se zítra u snídaně" rozloučí se.

Gino nás odveze už přímo do hotelu. "Pojď ke mně" obejmu ji hned,
jakmile se za námi zaklapnou dveře. "Počkej. Teď ne" líbá mě něžně.
"Máme čas jen na rychlou sprchu." "Chceš ještě někam jít?" snažím
se neznít zklamaně. "Mhm. Slíbila jsem ti západ slunce s Koloseem
a dneska ho stihneme. Takže ano. Půjdeme na terasu" směje se mi,
protože moc dobře vystihla mé rozpoložení.

Užasle sleduju tu nádhernou scenérii. Slunce se zbarvilo do ruda
a pomalu se ukládá k spánku kdesi za mohutnými zdmi. "Nádhera, že?"
vezme mě kolem pasu. "Ano. Je to neskutečné."

"El? Pamatuješ si, když ses mě tu ptala, co je podle mě dokonalá
noc?" promluvím do ticha. "Ano. Tehdy jsi mi odpověděla, že krásná
žena, romantická hudba, víno a tanec" usměje se. "Mhm" trochu mě
překvapí, že to ví tak přesně. "Až později mi došlo, že jsem ti
vlastně lhala" otočím se k ní. "Dokonalá noc nebo dokonalý den
může být jenom ten, kdy jsem s tebou. I tenhle západ slunce je
dokonalý hlavně proto, že jsi tu ty. Elenno, chci s tebou strávit
každý den a každou noc po zbytek života. Včera jsi mi to nedovolila,
ale přiletěla jsem se zeptat jestli to chceš taky" dívám se do očí
ve kterých už znovu září všechny hvězdy z oblohy. "Opravdu to chceš?"
zeptá se tiše. "Je to to jediné co chci." "Miluju tě" obejme mě
něžně. "To není ta odpověď" odtáhnu se trochu. "Myslím, že je"
najdou její rty ty mé. "Tohle všechno je odpověď."

"Andreo je nádherný" vydechne v úžasu, když prstýnek konečně opustí
krabičku a ocitne se tam, kde má být. "Je jako tvoje oči" usměju se
šťastně, protože teď mám všechno, co jsem kdy chtěla. "Ale musel
stát..." "Psssst" zakryju jí ústa. "Jsou to jen peníze. A i kdyby
stál všechny na světě, nikdy by nedokázal vyjádřit to, co k tobě
cítím. Miluju tě, Elenno. Miluju tě tak moc, že to ani nedokážu
říct."