Hra na pravidla

48

"Pojedeme?" podívám se prosebně do stříbrných očí. "Jistě. Gino,
můžeme?" otočí se na mladíka. "Jak si přejete, madam."
"Andreo!" volá za mnou Chiara. "Kdy tě uvidím?" zeptá se nesměle,
když nás doběhne. "Naše práce tady je hotová. Zítra odlétáme.
Nemyslím, že bychom se ještě viděly. Měj se ..." "Není nutné, abyste
se vracela do hotelu už teď, slečno Parker" přeruší mě moje šéfka.
Večer teprve začíná. Byla by škoda toho nevyužít. Jdeme, Gino"
usměje se na řidiče a klidně mě nechá stát na stále ještě žhavém
chodníku.

Už toho mám dost! Elenno, ani ty nemůžeš všechno! Mám sto chutí tu
opravdu zůstat a protančit noc s touhle nádhernou holkou. Místo toho
rezignovaně mávnu na projíždějící taxi.

Sedí v restauraci, kolem které musím projít cestou k recepci a
listuje jídelním lístkem. Když si mě všimne, pokyne rukou k prázdné
židli.
Váhavě si přisednu a v duchu si slibuju, že udržím své emoce na uzdě.
"Co si dáte, Andreo?" zeptá se, když čísník přijde k našemu stolu.
"Jen salát a vodu. Děkuji." "Dám si totéž a k tomu sklenku
červeného" obdaří muže úsměvem. Pak vytáhne telefon a zaujatě se
věnuje obrazovce.
"Můžeme si promluvit?" zeptám se tiše. "U večeře? To snad ne"
udělí mi lekci slušného chování. "Pokud vím, tak lidé v restauraci
komunikují zcela běžně" nechci se nechat jen tak odbýt. "Ano"
konečně zvedne oči od displeje. "Nutné je ale vědět, že vzájemná
komunikace vyžaduje alespoň dva zúčastněné."
"Elenno, prosím." Odloží telefon a napije se vína. "Tak tohle je
opravdu skvělé" pronese uznale. "Poslouchám" opře se pohodlně.
"Mezi mnou a Sam nic není. Celé to byla jen nešťastná souhra náhod."
"Mhm. A?" "Byly jsme tam, protože..." "Já se neptám, proč jste tam
byly. Ptám se, proč mi to říkáš" dívá se na mě vážně. "Protože
Samantha..." "Andreo, přestaň se tím zabývat" přeruší mě znovu.
"Takováhle maličkost rozhodně nemůže zničit dlouholeté přátelství.
Mezi mnou a Sam je všechno v naprostém pořádku. Je to všechno?"
Nečeká na odpověď a znovu uchopí svůj telefon. Ten za chvíli zazvoní
a ona se rozesměje.
"Ahoj, Sam. Ne. Už jsme na hotelu. Za chvíli nám přinesou večeři.
Ne. Určitě ne. Jsem utahaná a jediné co chci je sprcha a spánek.
Kdybych nevěděla, že je to zbytečné, poradila bych ti totéž. Tak ji
ode mne pozdrav. Hezký večer. Vyřídím." "Samantha pozdravuje"
oznámí mi, aniž by se na mě podívala. Zbytek večeře už proběhne
v naprostém tichu.

"Dobrou noc" hodí sako ledabyle do křesla a sundá lodičky. "El"
zkusím ji zastavit, když otevře dveře své ložnice. "Andreo pochopila
jsem to. Zkus pochopit i ty, že je všechno v pořádku" otočí se
ke mně ještě, než odejde.

Kdyby bylo všechno v pořádku, držela bys mě teď v náruči a dělala
se mnou všechny ty úžasné věci, které umíš jen ty. Pomyslím si hořce
už ve sprše.
Usuším se a navléknu si triko a šortky. Stejně bych neusnula, když
je tak blízko. Aspoň se ještě odměním nádherným výhledem.

Její sako ještě stále leží na křesle ve společném prostoru. Vezmu
ho a zabořím obličej do měkké látky. Její parfém mě obejme a moje
tělo zradí, když se zachvěje touhou. Jenom to jdu pověsit na věšák,
lžu si a cestou se něžně mazlím s tím kouskem oblečení, které měla
ještě před malou chvílí na sobě. Telefon, který zazvoní v kapse
mě vrátí zpátky na zem.

"Elenno" zaklepu na dveře a marně čekám na odpověď. Na chvíli
zaváhám, ale vtíravý vyzváněcí tón mě donutí opatrně otevřít.
Dveře do koupelny jsou dokořán a jemné šumění vody mi prozradí, že
i ona se právě sprchuje. "El?" Ani teď se nedočkám žádné reakce.
Za zamlženým sklem spatřím siluetu ženského těla. Jejího těla!
Fascinovaně zírám na ten párou rozmazaný obraz a s hrůzou zjišťuju,
že moje fantazie si ho dokáže dokreslit do nejmenšího detailu.
Pak se proud vody náhle zastaví. Rychle pověsím sako na jeden
z háčků a z druhého sundám měkký, bílý ručník.

"Co tady děláš?!" couvne zpátky za skleněnou stěnu. "Vedle ti zvonil
telefon tak..." "Fajn! Okamžitě mi dej ten ručník a vypadni!" Její
tón ve mě znovu probudil dřívější vzdor. "Nebo co?" "Nebo tě
vyhodím!" "Tak si posluž" udělám k ní pár kroků a provokativně
nechám osušku spadnout na zem. "Andreo!" "Co?" teď už stojím přímo
před ní a ještě mokrou si ji přitáhnu do náruče.
"Andreo, teď mě pustíš, vrátíš se do své ložnice a já ti slibuju,
že na to zapomenu" snaží se dostat z mého objetí. "A já zase doufám,
že ne" přitisknu ji ke zdi. "Přestaň, prosím!" "Nemůžu. Jsi tak
krásná" šeptám jí a něžně stisknu kůži jejího krku mezi zuby.
"To nesmíš!" zasténá zoufale. "Neboj se" nemám v úmyslu na jejím
těle zanechat ani tu nejmenší stopu. Líbám ji a ona mi pomalu, ale
jistě zvláční v objetí. "Kotě, dost!" "To nechceš" zvednu hlavu a
přesunu polibky na tvář. A pak, za malý okamžik, už se mé rty něžně
pohybují po těch jejích. "Ne!" jemně mě odstrkuje, ale pootevře ústa
společně se mnou a dovolí mi ji konečně políbit tak, jak po tom
toužím už dlouho.
Naše jazyky se pomalu mazlí v dokonalé souhře. Tohle je ten
nejúžasnější polibek, co jsem kdy zažila. Elenna Davis, moje
nádherná, ledová šéfová líbá nepřekonatelně.