Hra na pravidla

85

Už dávno minula půlnoc. V postýlce spokojeně oddychuje moje dcera
a na gauči v místnosti vedle spí Chiara. Nedokázala odejít, když
viděla moje rozpoložení. Postarala se o malou i o mě a pak nás
obě uložila. "Jsem tady, neboj se" políbila mě jemně na čelo.
Možná jsem tehdy udělala chybu, napadne mě už asi po sté. Jen stěží
jsem si mohla po svém boku představit někoho lepšího. Musela mě
opravdu milovat, když se krásné Evě dokázala bránit víc než rok.
Měla jsem strach se znovu zamilovat? Bylo na mě příliš brzy? Tyhle
otázky jsem si položila už mockrát. Ne. Ani jedno nebyl ten správný
důvod. Prostě bych ji nedokázala milovat tak, jako Elennu. Dokážu
ale ještě někdy někoho tak milovat? Nejsem s Chiarou proto, že ona
je ten poslední člověk na světě, kterému bych chtěla ublížit.
Nejsem s ní proto, že bych jí nedokázala dát to, co si zaslouží.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy opouštěla můj byt. "Vždycky to
budeš ty" zašeptala mi tehdy než za sebou zavřela dveře.

"Emily, vážně?! Vážně mám s tímhle jít k soudu?!" vztekle mrsknu
složku na stůl své asistentky. "Ale nic jineho nemáme, Andreo"
podívá se na mě nechápavě. "Tak něco sežeň!"
Křivdím jí. Dnes je to třetí den co je Elenna ve městě a já jsem
někde ve skrytu duše tajně doufala, že se mi ozve.
"Promiň. Nemyslela jsem to tak" natáhnu se po nešťastných papírech
a vezmu si je zpět. "Zkusím tam najít něco, čeho se můžeme chytit."

Nesnáším telefon! Už zase zvoní a na obrazovce svítí neznámé číslo.
"Prosím!" vyštěknu vztekle. "Andrea Parker?" ozve se mužský hlas.
"Ano" snažím se o umírněnější tón. "Dobrý den, slečno Parker. Jsem
David Marshall. Vy mě neznáte, ale možná by vás mohlo zajímat, že
moje matka bude za půl hodiny v kanceláři číslo 602." "P-prosím?"
vykoktám zmateně. "Nezdrží se dlouho. Možná hodinu nebo dvě.
Nashledanou, slečno Parker."
Telefon utichl a já se rychle podívám na hodinky. Je jedenáct.
Za třicet minut bude Elenna Davis ve stejné budově, jen o pár
poschodí výš.
Proč mi to vlastně David zavolal? Měla bych za ní jít? Proč zrovna
on stojí o to, abychom se potkaly? Co bych jí asi řekla po takové
době? Chtěla by mě vůbec vidět?
Teď zvednu telefon já a zavolám Chiaře. "Co mám dělat?" ptám se
bezradně hlasu ve sluchátku. "Musíš za ní jít. Třeba ti řekne
proč tenkrát jen tak odjela" moje kamarádka má okamžitě jasno.
"Ale co jí mám říct?" "Třeba to, jak ti bylo. Byla to ona kdo tě
opustil. Ona by měla mluvit."

Přede dveřmi s číslem 602 stojí ochranka a já konečně chápu, proč
se bodyguardům žertem přezdívá gorila. Ten muž je obrovský.
S rozkročenýma nohama a s rukama za zády zřejmě vypadá ještě větší
než ve skutečnosti je. "Andrea Parker" oznámím mu, pokud možno,
pevným hlase. Udělá krok stranou a vlastně se na mě ani nepodívá.
"Dále" ozve se její hlas jako odpověď na zaklepání.

"Ahoj" můj hlas je daleko tišší než jsem plánovala. "Andreo" zvedne
se ze židle a vykročí mým směrem. Možná je to nechtěné, ale bezděky
couvnu zpět ke dveřím. Tenhle můj pohyb ji zarazí.
"Jak se máš?" dívá se na mě se zjevnými rozpaky. Její oči ztratily
svůj stříbrný lesk a jsou už "jen" ocelově šedé. Chladné, jakoby
bez života. Vážně se mě teď zeptala jak se mám?! Po pěti letech mi
fakt položí takovouhle otázku?! "Jak myslíš, že se mám?! Jak myslíš,
že mi bylo?! Jak se vůbec můžeš na něco takového zeptat?!"